Přeskočit na obsah

Alicina volba

Tato povídka se odehrává šestnáct let před začátkem prvního dílu Dcer světla a temnoty. Alici je sedmadvacet let a je patriánkou, učednicí Moudrého.

Děj v povídce odhaluje skutečnosti z prvního a druhého dílu Dcer světla a temnoty.


„Alice, soustřeď se,“ napomenul mladou ženu muž ve stříbrném rouchu, když se neklidně zavrtěla na židli.

„Omlouvám se,“ zamumlala pokorně. „Ale trvá to příliš dlouho. Měla bych být doma.“

„Alice,“ povzdechl si Moudrý a prohrábl si bílý plnovous. Vrásky na tváři se mu ještě prohloubily, když unaveně zavřel oči. „Varoval jsem tě, že si toho bereš příliš. Souhlasil jsem, aby ses stala opatrovnicí Kerjalin, protože je pro nás důležitá a neznám nikoho, kdo by se o ni postaral lépe než ty, ale brát si i ty dvě? Nejsi chůva! Jsi má patriánka. Máš povinnosti, které musíš plnit. Být Moudrou znamená-“

„Obětovat boji proti Zlu celý svůj život,“ skočila mu do řeči Alice a nervózním pohybem si uhladila delší černé vlasy za ucho. „Já vím, Moudrý. Ale ty dívky jsou pro nás důležité stejně jako Kerjalin. Navíc s Kerjalin mi teď pomáhá její strýc. Je mou povinností je ochránit.“

„Je to tvá povinnost, nebo se jen snažíš zaplašit pocit viny, který tě od smrti Liney sžírá?“

Alice se na něho zamračila, ale neodpověděla. Okamžik na to se otevřely dveře a vstoupil muž se zarostlou tváří a v otrhaném oblečení. Podezřívavě se rozhlédl po prázdné místnosti, jejímž jediným nábytkem byly dvě židle, na nichž seděl Moudrý s Alicí.

„Mluv,“ vyzval ho Moudrý. „Budou-li tvé informace užitečné, zvážíme tvou žádost.“

„Máte tu zrádce,“ zamumlal muž chraplavým hlasem. Alice se zhluboka nadechla a upřeně se na něho zadívala. Když se svou myslí dotkla jeho, nebránil se, i když poznala, že o její přítomnosti ví. „Je to jeho špeh. Pána temnot.“

„Říct, že kdokoli v Pevnosti je zrádce, je dosti opovážlivé tvrzení,“ odvětil Moudrý klidně. „Máš pro to nějaké důkazy? Víš, kdo je tím špehem?“

„Je to někdo z vás,“ ukázal muž na Moudrého. „Viděl jsem stejné roucho jako máte právě na sobě vy. Neviděl jsem mu do tváře, ale nebyl příliš vysoký.“

„Tvrdíte, že někdo z Rady moudrých zradil, protože jste viděl někoho ve stejném oblečení?“ zeptal se Moudrý a do jeho hlasu se dostalo podráždění.

„Říká pravdu,“ vložila se do toho Alice, která pečlivě sledovala mužovy myšlenky. „Nebo minimálně věří tomu, že je to pravda.“

„Nebyl bych tu, kdyby to nebyla pravda. Jestli zjistí, že jsem tu byl, jsem mrtvý. Viděl jsem Moudrého, jak předává informace jednomu z jeho věrných.“

„Žádný Moudrý by nikdy Pevnost nezradil!“ zahřměl Alicin učitel a prudce se postavil, až se jeho židle převrhla a zarachotila o zem.

Alicí projel záchvěv, až se napjala. Dlaněmi si stiskla spánky a zatnula zuby. Moudrý si všiml její reakce a zamračil se.

„Co se děje, Alice?“

„D-dům,“ vysoukala ze sebe. „Někdo prolomil mou ochranu!“

„Běž!“ přikázal jí. Vyskočila na nohy a vyběhla z místnosti. Rukou sjela do kapsy a sevřela prsty průzračný krystal. Sáhla po magii a aktivovala jeho kouzlo. Během okamžiku se změnila v paprsek světla a přenesla se.

Když se ocitla před nenápadným domem s velkou zahradou, byla noc. Místo dveří spatřila zející díru a trosky a polila ji hrůza. Rozběhla se k verandě, když z domu vyběhly tři postavy. Jedna z nich držela vřískající a vzpouzející se malé děvče.

„Pusťte ji!“ vykřikla Alice a zastoupila jim cestu. Magie kolem ní zavířila, když ji spoutala a rázným pohybem paže vyslala proti nejbližšímu démonovi. Pod jejím úderem vylétl do vzduchu. Než však narazil do zdi domu, přetočil se a přistál na všech čtyřech a zůstal viset na stěně, jako kdyby pro něho gravitace nic neznamenala. Z hlavy mu sklouzl dlouhý šál a odhalil plazí šupinatou tvář.

„Alice!“ vykřikla plačtivě dívka a pokusila se k ní dostat. Statný muž s ní však trhl zpět. Stačila mu jediná ruka, aby ji udržel. V druhé se mu objevila dlouhá dýka, kterou vrhl Aliciným směrem.

Žena se jí vyhnula a vyrazila k nim. Přímo před ní se ale objevil třetí z útočníků a udeřil ji do hrudi. Zalapala po dechu a ucítila, jak jí jeho kouzlo svírá plíce.

Chňapla démonovi po ruce, pevně sevřela jeho zápěstí a zasípěla:

„Co je mé, je teď tvé,

vem si zpět, co váže mně!“

Heknul překvapením, když se jeho kouzlo obrátilo proti němu a zapotácel se. Zaryl si prsty do hrudi a marně lapal naprázdno, než se svezl k zemi.

Jeho místo okamžitě nahradil ještěří muž. Alice vykřikla bolestí, když se jí ostrými drápy rozehnal po krku a ustoupila od něho. Přitiskla si dlaň na krk, kde se jí táhly dlouhé hluboké škrábance.

„ALICE!“

Vzhlédla a spatřila velkého muže mizet s dítětem ve tmě.

„Ne!“ vykřikla a vyrazila za nimi. Muž se ohlédl přes rameno a hodil jí něco k nohám. Alici oslepil výbuch ostrého světla. Magie ji vymrštila do vzduchu, až zády dopadla do trávy a vyrazila si dech.

S obtížemi se překulila na břicho a nadzvedla se. Před očima měla mžitky a vůbec nic neviděla.

„Kamaeri!“ zavolala zoufale a vyškrábala se na nohy. Poslepu klopýtala za dívčiným nářkem. „Kamaeri!“

Vítr k ní donesl její poslední výkřik, než se noc opět zahalila do ticha. Alice se svezla na kolena a mrkáním se snažila zahnat blikající hvězdy ve svých očích. Trvalo nekonečně dlouho, než opět byla schopná vidět. Přesto vše zůstávalo zamlžené.

„Bože můj,“ vydechla a potlačila v sobě zoufalé zaúpění.

„Alice!“ dolehl k ní mužský hlas a dusot několika párů nohou. Vzhlédla ke skupince strážců, kteří k ní přibíhali se zbraněmi v ruce. Pohřbila v sobě veškeré emoce a vstala.

„Pročesejte okolí,“ přikázala jim stroze a ukázala směrem, kterým zmizeli démoni s dítětem, i když věděla, že už jsou dávno pryč. „Zkuste je vystopovat.“

„Rozkaz,“ zamumlal nejstarší strážce a všichni zmizeli ve tmě.

Alice se pomalu vydala k domu. Cítila, jak se jí svírá hruď strachem, co najde uvnitř. Ve vstupní hale objevila dva mrtvé strážce a démona.

„Patriku,“ zašeptala smutně jméno mladšího z nich a zatlačila mu vytřeštěné oči, než došla ke schodům a vystoupala do patra.

Dveře do dětského pokoje byly otevřené a uvnitř bylo hrobové ticho. Na roztřesených nohách došla k dětské postýlce, kde v hedvábných dečkách navzdory všemu okolo poklidně spala malá holčička. A vedle ní leželo ještě jedno dítě, které Alici sledovalo zcela černýma očima.

Zalapala po dechu a natáhla k němu ruku, jako kdyby se ho chtěla dotknout. Pak se ale stáhla a vzala do náruče spící Sachari a spěšně zamířila ke dveřím.

Už byla na prahu, když se druhé dítě zoufale rozbrečelo. Zachvěla se. Dětský pláč se jí zařezával do srdce jako ostrý nůž. Otočila se.

Dítě k ní natahovalo baculaté ručičky a oči mělo plné slz. Modré oči. Temná čerň z nich zmizela a teď byly sytě modré, plné nevinnosti.

„Moudrá?“

Trhla sebou a ohlédla se na strážce, který se vrátil ze zahrady a ve tváři měl vepsanou prohru.

„Je mi líto. Už jsou pryč.“

Alice přikývla a pohlédla zpět na plačící dítě.

„Nechte ho tu,“ zamumlal strážce, když viděl její váhání. „Víte, co je zač. Nemůžete ji vychovávat a doufat, že to změníte.“

„Ale za to, co z ní je, můžu já,“ zašeptala přiškrceně.

„Neměla jste na výběr,“ nenechal se odradit.

„Copak ji tady můžu jen tak nechat?“

Neodpověděl. Zamračil se na holčičku v postýlce, než se k ní otočil zády a zamířil ke schodům.

„Nechte ji tu. Je to past,“ řekl přes rameno, než sešel do haly. „Nenechají ji zemřít a vrátí se pro ni.“

Alice naposledy zaváhala a zamířila za ním. Když se však ocitla na vrcholu schodů, zavrtělo se dítě v jejích rukou a začalo brečet také. Povzdechla si a vrátila se do dětského pokoje.

„Slibuju, že se pro tebe pokusím najít cestu,“ zašeptala k dítěti v postýlce a opatrně ho zvedla. Okamžitě přestalo plakat a spokojeně zažvatlalo. S dvojčaty v náručí vyšla před dům a připojila se ke strážcům. Několik z nich na ni vrhlo nesouhlasný pohled, ale ignorovala je. Rozhodla se, že za svou chybu ponese zodpovědnost a udělá všechno pro to, aby ji napravila.

4 komentáře na “Alicina volba”

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..