Projekt Alfa 3 – ukázka

Toto je začátek třetího dílu ze série Projekt Alfa. Berte prosím v úvahu, že se tato ukázka od finální podoby může lišit! 🙂 A neberte ji příliš vážně, četla jsem ji po sobě pouze dvakrát. Opravu chyb a nedokonalostí musím teprve zapracovat. :-p

Layla od Terky 😉

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ne?

Už párkrát jsem se cítila fakt mizerně, ale ještě nikdy mi snad nebylo tak zle. Nedokázala jsem se ani pohnout a všude kolem nebylo nic jiného než plameny. Ale musela jsem to vydržet. Alespoň ještě chvíli. Ještě chvíli, než to skončí. Musí to přeci jednou skončit, ne? Potom už to bude jedno. Ale teď musím vydržet… pokud nechci, abychom všichni shořeli v pekle.

Odněkud zazněla rána a já sebou trhla a prudce se nadechla. Vytřeštila jsem oči a otevřela ústa v němém výkřiku. Ale nedostala jsem ze sebe ani hlásku. Cítila jsem se hrozně prázdná. Jediné, co ve mně stále doznívalo, byl strach ze šlehajících plamenů.

Pomalu se mi hlava začala zaplňovat zmatenými myšlenkami. Plameny se změnily v naoranžovělé světlo a žár vystřídalo příjemné teplo. Tichem znělo slabé pípání.

Měla jsem dojem, jako kdyby se mi cit do konečků prstů vracel s mravenčením a ostrým bodáním. Opatrně jsem sevřela dlaně, ale vůbec jsem v nich neměla žádnou sílu.

Ztuhlým jazykem jsem si přejela po rtech, otočila hlavu a spatřila lékařské přístroje, od kterých se ke mně táhlo několik drátků a hadiček. Potom jsem se pomalu otočila na druhou stranu.

V křesle vedle mojí postele seděla schoulená postava přikrytá tenkou šedou dekou. Její hruď se pomalu zvedala. Dlouhé hnědé vlasy měla rozcuchané.

Nadechla jsem se, abych promluvila, ale místo toho jsem se rozkašlala takovým způsobem, že jsem ani nedokázala pořádně popadnout dech.

„Laylo?“

Chtěla jsem odpovědět, ale dokud jsem chrchlala vlastní vnitřnosti, tak jsem to nedokázala.

„Georgie?“ zaskuhrala jsem sotva srozumitelně a podívala se do zelenohnědých očí plných starostí.

„Jo,“ přikývla. „Jsem tady.“

„Jak…?“ zamumlala jsem.

„Nic si nepamatuješ?“ zeptala se potichu a sedla si na samý okraj křesla, aby mi byla co nejblíže.

Zamyslela jsem se, ale některé věci mi do souvislosti pořád nechtěly zapadnout. Pomalu jsem si začala vybavovat detaily z posledních hodin, které jsem si pamatovala, než jsem ztratila vědomí.

„Pokusily jsme se utéct,“ zamumlala jsem nejistě a chraplavě. Georgia vzala ze stolku sklenku s vodou a brčkem a dala mi napít. Byla to neuvěřitelná úleva. Polkla jsem a na chvíli slastně zavřela oči.

Pak se mi vybavila další část a srdce se mi opět sevřelo. „Kate, Jared… Eddie. Přišli pro nás. Dostali nás ven.“

„Byl s námi ještě někdo,“ pokusila se mi pomoct a povzbudivě se na mě usmála.

Pohnula jsem rty, ale jeho jméno jsem vyslovit nedokázala. Nakonec jsem pouze pomalu přikývla. „Základna vybuchla,“ navázala jsem na část, o které jsem už mluvit dokázala. „Oheň byl všude.“

„Ale tys ho zastavila.“

„Jo,“ vysoukala jsem ze sebe a krátce se zasmála. „Jo, zastavila.“

Jenže pak se mi vybavil zbytek a úsměv z tváře se mi vytratil. „Guntego. Vrátil se pro nás.“

K mému překvapení však Georgia zavrtěla hlavou a usmála se. „Ne. Guntego utekl. Pamatuješ, jak jsem Eddiemu dala číslo na agenta, se kterým jsem mluvila, když se mě Guntego pokusil zabít? Než nás šli s Jaredem a Kate zachránit, zavolali mu a řekli, kde jsme. Johnson tam hned vyrazil.“

Pomalu mi to začínalo dávat smysl. „Johnson? Vzpomínám si. Vyprávěla jsi mi o něm. Co se stalo pak?“

„Jeho agenti nás vyzvedli a přivezli sem.“

„A ostatní?“ zeptala jsem se.

„Všichni jsou v pořádku. Johnson trval na tom, abychom zůstali tady, dokud se neprobudíš. Máme všechno, co potřebujeme. I když po těch dvou týdnech už začíná být Jared protivnej.“

„Dva týdny?!“ vyjekla jsem a prudce se posadila. Hned jsem toho zalitovala, protože mě rozbolelo celé tělo a jeden přístroj začal vřískat jako pominutý.

„Laylo!“ napomenula mě Georgia a natáhla se, aby mi nasadila zpátky na prst plastový senzor. Padla jsem zpátky na polštář a unaveně se zavrtěla.

„Byla jsem mimo dva týdny?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jo, propásla jsi Vánoce.“

„Sakra,“ zamumlala jsem a prohrábla si rukou vlasy. Měla jsem pocit, jako kdyby byla z olova. Rozhlédla jsem se po velké místnosti.

Podél celé jedné dlouhé stěny byla prosklená přepážka, za kterou byly stromy a rostliny jako v nějaké podivné džungli. V jednom rohu byla malá laboratoř s několika stoly pokrytými papíry a zkumavkami.

„Georgie, kde to jsme?“

„Na základně Takticko-informační agentury někde v Severní Dakotě. Zkráceně TIA. Johnson tady tomu velí.“

„Johnson?“ zamračila jsem se. „Nepatří náhodou k FBI?“

Georgia pokrčila rameny. „Jen když chce, a když se mu to hodí. Ve skutečnosti ale vede agenturu.“

„Takže… co všechno vlastně Johnson ví?“

Povzdechla si. „Všechno.“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Johnson se Guntegovu případu věnuje už pět let. Vlastně právě kvůli tomu TIA vznikla. Možná toho dokonce ví víc než my. Věděl i to, že jsem delta. Nebo si to spíš domyslel. Nemělo cenu mu to vyvracet.“

Zamračila jsem se. „Když toho tolik ví, proč ještě proti Guntegovi nezasáhl?“

Pokrčila rameny. „To nevím. Snažila jsem se něco vyčíst z jeho myšlenek, ale moc jsem toho nezjistila.“

Unaveně jsem si povzdechla a na chvíli zavřela oči. Měla jsem pocit, jako kdybych se prodírala bahnem. Moje myšlenky byly zpomalené a tělo těžké jako kámen.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Georgia, když bylo ticho už moc dlouhé.

„Já nevím,“ přiznala jsem. „Pochybuju, že nás nechají jen tak jít. Ale probojovat se ven nechci. Stačí, že máme za patami Guntega a jeho mutanty. Mít v zádech ještě TIA nebo jinou vládní agenturu se mi nechce.“

Georgia se zvedla z křesla a posadila na okraj mojí postele. Nervózně v ruce žmoulala bílé prostěradlo a houpala nohama.

„Mluvila jsem s našima.“

Překvapeně jsem na ni pohlédla. Na její rodiče, které Guntego držel v zajetí, jsem úplně zapomněla.

„Když jsem Guntega donutila, aby… aby dal příkaz k jejich propuštění, podařilo se jim dostat pryč. Táta říkal, že je hlídal jen jeden muž. Když mu Guntego zavolal, prostě ho poslechl. Hodil jim klíčky od pout a odešel. Naši pak všechno řekli polici a ti zavolali Johnsonovi, který je ukryl do bezpečí. Oba jsou v pořádku.“

„To je skvělý, Georgie,“ odvětila jsem upřímně. Měla jsem pocit, jako kdyby jeden z obřích balvanů, který mě tížil, spadl. Georgia se však šťastně netvářila.

„Dovolili mi jim zavolat,“ vysoukala ze sebe, „ale… nedokázala jsem jim říct pravdu. Teda… vědí o tobě, Guntegovi i jeho programu, ale…“

„O tobě ne,“ dodala jsem za ni.

Přikývla. „Jo. Bojím se, jak by se na mě dívali, kdybych jim to řekla.“

„Kéž bych ti na to mohla odpovědět,“ povzdechla jsem si. „Moje máma měla celé roky na to, aby se nějak poprala s tím, co jsem.“

Georgia se zadívala do prázdna a smutně se usmála. „Mám štěstí, že se našim nic nestalo. Když nás Guntego našel, mohl je zabít, ale on je držel celou dobu jako rukojmí proti mně. A pak je… prostě nechal jít.“

„Nenechal je jen tak jít,“ připomněla jsem jí. „Donutila jsi ho, aby svým lidem přikázal, že je mají pustit.“

Pomalu přikývla. „Jo, asi máš pravdu.“

„Když už mluvíme o rodičích,“ začala jsem nejistě, „o mojí mámě jsi nic neslyšela? Nebo o Lukovi?“

„Zeptala jsem se na ně Johnsona, ale odpovědi se vyhnul. Nechtěl přiznat, že je nedokázali vystopovat,“ zasmála se pobaveně.

„No, pokud je nedokáže najít ani sám velký agent Johnson, tak můžu být klidná,“ odvětila jsem uvolněně, i když uvnitř jsem se tak necítila.

„Viděla jsem, co Luke dokáže. Jsou v pořádku,“ pokusila se mě uklidnit Georgia, které nic neuniklo.

„Jo, já vím. Jen je někdy těžší přesvědčit srdce než hlavu.“

Zamyslela jsem se a zadumaně si pohrávala s uvolněnou nití na povlečení, až se začalo párat. Raději jsem toho nechala.

„Georg, ty jediná z nás Johnsona aspoň trochu znáš. Co si myslíš, že s námi má v plánu?“

„Popravdě? Myslím si, že nás chce využít.“

Překvapeně jsem na ni vyvalila oči. Jasně, jako jedna z možností se to přímo nabízelo, ale asi jsem nevěřila, že by toho byli skutečně schopní.

„Fakt?“

Přikývla.

„Páni,“ vydechla jsem zaskočeně.

„Na jednu stranu je to celkem logický tah,“ pokrčila rameny Georgia. „Jestli se chtějí s Guntegem vypořádat v tichosti, aniž by se o tom dozvěděl celý svět, budou potřebovat pomoc. Jen nevím, jestli jim ji chci nabídnout.“

To mě zaskočilo. „Jak to myslíš? Ty… to chceš vzdát?“

„Ne, tak jsem to zrovna nemyslela,“ ošila se. „Vlastně… já ani sama přesně nevím,“ povzdechla si, vstala a začala rázovat po pokoji. „Prostě… chci, aby tohle všechno už konečně skončilo! Já nejsem voják. Já jsem…“

Rozhodila rukama a bezradně se zastavila na místě. Potom ze stolku vedle křesla sebrala svůj skicák a hodila mi ho do klína. „Nikdy jsem nechtěla nic jiného než obyčejný život! Moct malovat, najít si přítele a… já nevím! Mít rodinu. Měla jsem sny!“

„Já vím,“ zamumlala jsem a odvrátila se. „Chtěla jsi bydlet na venkově a mít koně.“

„A tys vždycky chtěla procestovat svět, zažít dobrodružství a tancovat,“ zamumlala. „Copak ty už po tom netoužíš?“

„Jasně že jo,“ odfrkla jsem si, ale podívat jsem se na ni nedokázala. „Jen mi to už nepřijde tak důležité. Teď se musím soustředit na to, abych přežila. Jeden krok za druhým. Až tohle dokončím, budu moct začít přemýšlet, co dál.“

V místnosti nastalo na dlouho ticho. Obě jsme přemýšlely nad tím samým. Co bude dál.

„Zlobíš se kvůli tomu na mě?“

Rozesmála jsem se. „Ne! Chápu tě. Když jsem se ocitla v nemocnici a pak mě začal Serov honit po celém Jersey, nepřála jsem si nic jiného, než aby to skončilo. Aby mi dal pokoj a já se mohla vrátit do školy. Zároveň jsem se ale bála, že už se tam nikdy vrátit nedokážu, protože už… jsem to nebyla já. Až na základně mi došlo, že alfa patnáct a Layla Morgensternová je jedno a to samé. Jen mi už nepřišlo tak důležité to, co bylo, ale to, co bude.“

Přikývla a znovu se posadila do křesla. Otočila jsem se na bok, abych na ni pohodlně viděla a položila si hlavu na paži. Zavíraly se mi oči.

„Georg?“ zamumlala jsem a zívla.

„Jo?“

„Není tohle jen sen, že ne?“

Usmála se. „Zkus to zjistit, až se zase probudíš.“

„Sketo,“ zabručela jsem do ohbí vlastní paže a usnula.

___________________________________________________________________________

Neklidně jsem se převalila v posteli a zamžourala do slabého světla vzdálené lampičky, která stála na stole vedle velkého mikroskopu. Všude bylo ticho a klid.

Georgia byla pryč.

V místnosti něco slabě zašustilo.

Prudce jsem se posadila a rukou zašátrala kolem sebe ve snaze najít jakoukoliv zbraň.

„Jen klid,“ ozval se tichý hlas. „Nic vám nehrozí.“

Strnula jsem a očima našla postavu stojící v rohu u dveří, kam nedopadalo moc světla. Muž s vytrénovanou postavou, kterou nedokázalo zakrýt ani neforemné sako, stál dostatečně daleko, abych si dovolila krátké zaváhání.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se ostře.

Pokročil kupředu, takže na něj dopadlo víc světla. Tipla bych ho na třicet pět let. Měl hnědé krátké vlasy a v ostře řezané tváři se mu nepohnul ani sval, když si mě zkoumavě měřil. V rukou svíral objemné desky. V jeho hnědých očích jsem viděla chladnou obezřetnost.

„Agent Johnson.“

Odfrkla jsem si. Nepřekvapilo mě to. Měl to tu pod palcem. Bylo logické, že to bude on, kdo mě přijde jako první vyzpovídat. Došel až ke mně a posadil se na kovovou vysokou stoličku z druhé strany postele. Lhala bych, kdybych řekla, že mě jeho blízkost neznervózňovala.

„Promluvme si,“ řekl klidným neutrálním hlasem, v němž jsem ale poznala podtón rozkazu. Rozhodně to nebyl zdvořilostí návrh.

Podal mi desky, které přinesl. Začala jsem jimi listovat. O každém z nás tu měl slušný zápis. Evidentně si na tom dal záležet. Prohlédla jsem si svůj a neubránila se zachvění. Bylo tam úplně všechno. Kdy jsem se narodila, moje rodina z máminy strany, kterou jsem nikdy nepoznala, veškerá má lékařská vyšetření, kam jsem chodila do školy, moje známky, záliby, místa, která jsem navštěvovala i lidi, s nimiž jsem se stýkala. Najednou jsem měla dojem, jako kdyby mě celý život někdo sledoval.

Johnson mi dal dostatek času, abych si to celé prošla.

„Pane jo,“ vysoukala jsem ze sebe a nervózně polkla. „Víte toho o nás dost.“

Johnson si vzal zpátky svoje spisy a složil je na úhlednou hromádku. „Ano. Víme toho dost. O tobě, o tvých přátelích i o Guntegově programu.“

„A přesto jste proti Guntegovi nikdy nezasáhli!“ vyštěkla jsem na něho možná ostřeji, než jsem původně měla v plánu.

Vrhnul po mně klidný pohled. „To není tak docela pravda. Podařilo se nám dostat mezi jeho lidi pár vlastních a snažíme se zpomalit jeho plány. Musíme si být jistí, proti čemu stojíme. Tys viděla jen střípek toho, čím Guntego disponuje. Pracují pro něho stovky lidí. Žoldáci, zločinci. Má konexe na hodně vysokých místech a je to mistr lží.“

Pevně jsem stiskla zuby a potlačila v sobě rostoucí vztek. „Pravda,“ zamumlala jsem neochotně. „Když vás Eddie a ostatní zavolali a řekli vám, kde nás hledat, věděl o tom Guntego ještě dřív, než jste dorazili.“

Johnson se narovnal a založil si ruce na prsou. „Bohužel ano. Někdo mu donáší. Někdo hodně vysoko. Aby se Guntego o existenci TIA nedozvěděl, musel jsem do hry tentokrát zapojit FBI. Bohužel víme, že má mezi nimi své lidi.“

„Proč je tak důležité, aby se o vaší agentuře nedozvěděl?“ chtěla jsem vědět.

Johnson se zachmuřil. „Když se k FBI před pěti roky dostaly zvěsti o experimentech na lidech, začali se o to přirozeně zajímat. Už na začátku vyšetřování se však zjistilo, že má mezi nimi Guntego své lidi, protože kdykoliv se pokusili proti němu zakročit, stáhl se a smazal za sebou veškeré stopy. A tak vznikla TIA. O naší existenci ví pouze prezident a pár dalších důležitých lidí. Když však potřebujeme, aby se Guntego odněkud stáhl, zapojíme FBI.“

„Ale proč? Když víte, že se to pak Guntego dozví?“ nechápala jsem.

„Protože tak můžeme regulovat, co se dozví. Dokud si Guntego myslí, že po něm jde jen FBI, nebude podezřívat nás.“

„Ale před dvěma týdny-“

„Jsme úmyslně zapojili FBI,“ skočil mi do řeči. „Byl to risk, ale měli jsme málo času. Eddie Stein mi řekl, kde jste. Snažil jsem se jim jejich bezhlavou záchrannou akci vymluvit, ale zavěsil mi. Měli jsme nemalý zájem na tom, abyste zůstali všichni naživu. A tak jsme zapojili FBI.“

Začínalo mi to pomalu docházet. „Chtěli jste, aby Guntego zpanikařil a dal se na ústup. Ale i tak nás přeci mohl zabít!“

Pokýval hlavou. „Vím. Ale na tajnou operaci nebyl čas. A podle toho, co mi řekli vaši přátelé, vy jste ten čas neměla určitě.“

Otřásla jsem se při vzpomínce na světelný tunel.

„Takže ne FBI, ale TIA. Jaký je v tom rozdíl?“

„My se specializujeme jen na Guntega. Nic jiného nás nezajímá.“

Suše jsem se zasmála. „Páni. Ten vás musí hodně štvát.“

Johnson si povzdechl a já nakrátko dokázala prohlédnout skrz jeho dokonalou masku. Byl znepokojený. Raději obrátil konverzaci jiným směrem.

„Vím, že díky poznatkům o tvé mutaci, dokázal Guntego stvořit desítky nových…“

„Mutantů. Jen to řekněte,“ skočila jsem mu do řeči, když zaváhal.

„Ano. Teď už má nejspíš vše, co kdy potřeboval, aby začal se svým plánem. Ať už je jakýkoli. A to nás staví do bodu, kdy už nemůžeme jen tak přihlížet. Musíme ho zastavit. Než bude pozdě.“

„Takže? Co bude teď?“

Georgia mi sice řekla o plánu, který s námi TIA, má, ale já to chtěla slyšet od něho. Chtěla jsem vědět, jak se rozhodl.

Johnson se zatvářil zamyšleně a obezřetně volil každé další slovo. „Momentálně nepřichází v úvahu, abychom vás nechali jen tak jít. Nevíme, čeho jste schopní. Chápeme, že to není vaše vina, ale vy zas musíte pochopit naše důvody. Navíc tam venku někde čeká Guntego. A ten dosud pečlivě svá tajemství hlídal. Bude se vás chtít zbavit.“

Zpříma jsem na něho pohlédla. „Já vím, co s námi má v plánu Guntego,“ řekla jsem chladně. „Mě zajímá, co s námi máte v plánu vy.“

Dlouho se na mě tiše díval a mlčel. Potom však vstal ze stoličky, jako kdyby byl náš rozhovor u konce. Jenže nebyl.

„Chceme, abyste nám pomohli.“

Nemyslela jsem, že by to řekl jen tak bez vytáček. Zaskočil mě.

„Jak?“

„Řekněte nám všechno, opravdu všechno, co víte. Identifikujte delty, na které si vzpomenete. Dáme vám k dispozici všechny databáze, které máme. Vzpomeňte si na všechno, co kdy Guntego řekl.“

„A?“ pobídla jsem ho, když se odmlčel.

„Ukažte nám, co všechno umíte. Je vás jen pět, sami Guntega nezastavíte. Ani my ne, pokud tedy nechceme povolat armádu a vyvolat s Guntegem válku. Jistě si umíš představit, jak by mohli lidé reagovat na zjištění, že se mezi nimi může pohybovat někdo s nadpřirozenými schopnostmi. Nechceme tu nové hony na čarodějnice.“

Mlčela jsem a on čekal. Jeho slova mi duněla hlavou v nekonečné ozvěně. Jednal se mnou přímo a narovinu. Odpověděl na všechno, na co jsem se zeptala. Kéž by tu teď se mnou mohla být Georgia.

„Proč já?“

„Prosím?“ zeptal se zmateně.

„Proč to říkáte mně? Proč tu nejsou i ostatní?“

Pohlédl mi do očí a já měla pocit, jako kdyby mi viděl až do duše.

„Protože ty jsi alfa,“ odvětil a mě bylo jasný, že tím nemyslí Guntegovo výrobní číslo, kterým si nás škatulkoval. „Půjdou za tebou, ať se rozhodneš jakkoli.“

Uchechtla jsem se. „Myslím, že mě trochu přeceňujete.“

„Možná,“ pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. S rukou na ovládacím panelu se však zastavil a ohlédl se přes rameno. „Promyli to. Prober to s ostatními, jestli chceš. Na tomhle patře se mohou pohybovat volně, stejně jako ty. Nepokoušejte se však odsud odejít.“

Na to otevřel dveře a zmizel na chodbě.

Padla jsem na polštář a zadívala se na bílý strop. Co bychom měli udělat? Měl pravdu v tom, že sami proti Guntegovým deltám nestačíme. Jenže můžeme agentuře věřit? Co jim zabrání nás odstranit, až nás nebudou potřebovat? Nebo bychom se měli raději pokusit prostě utéct a někde se skrýt, dokud se to nepřežene? Jenže pokud někdy existovalo řešení, jak zastavit naši mutaci dřív, než nás zabije, měl ho Guntego.

Vytáhla jsem polštář zpod hlavy a přitiskla si ho na obličej, abych do něho mohla vykřičet veškerou svou nerozhodnost a pochyby. Vůbec to však nepomohlo.

Můžeš mě milovat nebo zabít, ale oboje bude stát za houby

Nevěděla jsem, kolik bylo hodin, když jsem se vzbudila poprvé, ani kolik bylo, když se u mě objevil Johnson, ale když jsem se vzbudila potřetí, bylo v místnosti rozsvíceno a nebyla jsem sama.

Otočila jsem hlavu za zvuky a spatřila mladou ženu, určitě ne o moc starší než já, která seděla na vozíčku a něco prováděla se sadou zkumavek a lahví chemikálií.

Vlasy měla blonďaté, vzadu kraťoučké a vpředu delší až k úzké bradě. Část ofiny měla černou. Na vozíčku jsem nemohla poznat, jak je vysoká, ale řekla bych, že byla rozhodně vyšší než já. Což byl skoro každý. Nejvíc mě však překvapily její nohy. Nebyly tenoučké jako u lidí, kteří jsou na vozíčku dlouho, ale pod kalhotami se jí ještě rýsovalo pár svalů. Takže ochrnula celkem nedávno.

Otočila se, aby zkontrolovala něco pod mikroskopem a všimla si, že ji pozoruju.

Zamračila se. Odstrčila se od stolu a zamířila ke mně.

„Slyšela jsem, že už ses probudila,“ řekla a usmála se. „Jak se cítíš?“

„Jako po týdenním flámu,“ přiznala jsem.

Na stolku vedle postele byl džbánek s vodou. Nalila ji do sklenice a podala mi ji.

„Díky,“ zamumlala jsem vděčně a její obsah do sebe lačně vyklopila.

„Opatrně,“ varovala mě. „Byla jsi dva týdny v bezvědomí v následku prudkého vyčerpání a hypoglykémie.“

„Jsi doktorka?“ zeptala jsem se zmateně. Nevypadala, že by už mohla mít doktorát.

Zavrtěla hlavou. „Ne tak docela. Ale měla jsem dostatečně velký důvod, proč se věnovat anatomii, fyziologii a genetice člověka. Jsem Rachel. Alfa čtyři.“

Vyprskla jsem hlt vody, který jsem měla zrovna v ústech a vytřeštěně na ni pohlédla.

„Cože?!“

„Nečekala jsi, že bys na někoho takového tady mohla narazit?“ zeptala se s malým úsměvem. „Přeci jen je to agentura, která se nezabývá ničím jiným než Guntegem a jeho pokusy.“

Odkašlala jsem si, abych vyhnala vodu z míst, kam nepatří. „Takže… to tys byla podnětem k založení agentury? Od tebe se tehdy FBI dozvěděla, co Guntego dělá?“

Přikývla. „Ano. Před pěti lety se u mě poprvé projevily genetické vady. Znáš to. Vnější i vnitřní krvácení. Podle toho, která část těla je na tom zrovna nejhůře. Dostala jsem se do nemocnice, kde mě našel Serov.“

Otřásla jsem se, když jsem si uvědomila, jak moc to připomíná můj vlastní příběh.

„Jak se ti podařilo utéct?“

Zachmuřila se a sklopila pohled. „To díky mámě. Už dřív mi všechno řekla. Když si pro mě Serov přišel, zaměstnala ho, abych se dostala pryč. Zabil ji.“

„To je mi líto,“ zašeptala jsem přiškrceně.

„Už je to dávno,“ povzdechla si a znovu na mě pohlédla. „Šla jsem rovnou na FBI, jak po mně máma chtěla. Ti zahájili vyšetřování, a když zjistili, že mají mezi sebou špeha, vznikla TIA, mimo dohled obvyklých orgánů a jen s minimálním počtem lidí, aby nedošlo k tomu, že se o ní Guntego dozví a infiltruje ji.“

„A ty jsi tady celou tu dobu?“

Pokrčila rameny. „A kam jinam bych šla?“ zeptala se v odpověď. „Máma byla mrtvá, zbytek své rodiny jsem neznala, protože jsme žily pod falešnou identitou, a já mohla každou chvílí znova zkolabovat. Johnson zaměstnal několik vědců, kterým se podařilo mě udržet naživu. Tohle místo je jediné, které můžu nazývat domovem. A taky je tu Nick. Někdo se o něho musí postarat.“

„Nick?“

Kývla hlavou k džungli za průhlednou stěnou. „Nick je alfa šest. Johnsonovi lidé ho našli o rok později, kdy byla založena TIA. Než se jeho mutace ustálila, měnilo se jeho tělo v závislosti na prostředí.“

„Chameleon!“ uvědomila jsem si, když jsem si vzpomněla na složky, které jsem získala od doktorky Martinézové, která mi pomohla poprvé utéct z Guntegovy základny.

„To bývalo,“ povzdechla si znovu Rachel. „Teď už se měnit přestal. A taky už přestal být člověkem.“

Zamračila jsem se a s vynaložením nemalého úsilí se posadila. „Co tím myslíš?“

Rachel poodjela od postele a zamířila k přepážce. Rukou zaťukala na sklo a čekala. Dlouho se nic nedělo. Pak se však objevilo podivné stvoření. Vzdáleně vypadalo jako člověk, ale jeho ruce byly celé chlupaté a jaksi delší a větší, než by měly být. Zarostlou měl i tvář, z níž na Rachel hleděly hnědé oči.

„Pane bože,“ zamumlala jsem ohromeně.

Rachel se vrátila ke mně, zatímco Nick se vrátil ke stromům a během chvilky zmizel ve větvích.

„Proč je zavřený?“ chtěla jsem vědět. Svíralo se mi srdce, když jsem si uvědomila, že je jedním z nás, ale i přesto je zavřený jako nějaké zvíře.

„Je nevypočitatelný. Už nemyslí jako člověk. Nemůžeme ho nechat tady pobíhat volně. Nevíme, co by udělal,“ řekla Rachel, a i v jejím hlase jsem poznala, že jí je ho líto. Pak se hořce ušklíbla a střelila po mně pohledem, v němž jsem postřehla záblesk zlosti.

„Víš, ne všechny mutace vedly k získání zvláštních schopností,“ řekla a ukázala na Nickovu ubikaci. „Z něho se stalo něco, co musí být pod zámkem, a já…“

Zarazila se uprostřed věty a pevně sevřela rty. Zlost z jejích očí se vytratila a nahradil ji smutek. Pochopila jsem.

„Ty jsi kvůli mutaci skončila na vozíčku.“

Trhavě přikývla. „Jo,“ špitla s pohledem upřeným na svá kolena. „Nejdřív jsem začala ztrácet přechodně cit, pak mi začaly ochrnovat prsty, a nakonec celé nohy. Moje mutace porušuje myelinové pochvy kolem nervových vláken. Nejdřív odejde motorika. A potom selžou jednotlivé orgány.“

Nevěděla jsem, jak na to zareagovat. Říct jí, že je mi to líto, by byla jen prázdná slova. A tak jsem raději mlčela.

Zhluboka se nadechla a otřela si oči. „Snažím se najít způsob, jak to celé zastavit, ale je to marný. Mutace jako takové může způsobovat hned několik faktorů. Většinou to způsobí mix hormonů, který je běžný během dospívání. Dojde k aktivaci genů, které zahájí samotnou mutaci. Doufala jsem, že najdu nějaký antigen, který by ty mutace zase zastavil, ale zmapovat genetický kód a najít změněné fragmenty a určit, k čemu slouží je… nemožné. Ne s informacemi, které mám.“

„Ani když teď máš k dispozici dalších šest transgenetiků? Guntego jen ze vzorku mé krve dokázal vytvořit látku, která udrží při životě i delty,“ řekla jsem se s nadějí v hlase. „Nebo bychom mohli zkusit najít další alfy. Třeba někdo z nich doplní poslední kousek skládačky.“

Ošila se. „Ty to nevíš?“ zeptala se opatrně. „Žádné další alfy nejsou. Všichni ostatní jsou mrtví. Zbylo nás jen šest.“

Strnula jsem. Cosi mě sevřelo a já se najednou nemohla nadechnout. Zamrkala jsem, když se mi zamlžil pohled a v celé místnosti se prudce ochladilo. Sevřela jsem ruce v pěst a zaryla si nehty do dlaní, abych se uklidnila.

Zhluboka jsem se nadechla a potlačila své emoce. Molekuly kolem mě se začaly zase volně pohybovat a v místnosti se opět oteplilo.

„Je to jistý?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Ano.“

Lehla jsem si zpátky na polštář. Cítila jsem se podivně prázdná a vyčerpaná. Pak mě však něco napadlo.

„Rachel, ví Johnson, že Guntego je taky mutant?“

Zarazila se uprostřed pohybu a vytřeštila na mě oči. „Cože?“

„Guntego je jako my,“ vysvětlila jsem jí. „Řekl mi to, když se přede mnou chlubil svým programem a plány do budoucna. S pokusy totiž začal už jeho otec. A Guntego byl první, na kom své poznatky vyzkoušel.“

Nevěřícně se ve svém křesle předklonila. „Jak se jeho mutace projevuje?“

„Podle všeho jeho otec dosáhnul toho, že Guntegovi buňky stárnou o polovinu pomaleji. Eddie už pracoval na několika teoriích, mohl by ti o tom říct víc.“

Rachel se vzrušeně narovnala a ve tváři se jí objevil zamyšlený badatelský výraz, který jsem u Eddieho vídala několikrát denně.

„To by mohlo být ono,“ zamumlala nepřítomně. „S poznatky o tvých kmenových buňkách a s informacemi o Guntegově mutaci, bychom sice třeba nedokázali mutace zastavit úplně, ale mohly bychom jejich průběh minimálně značně zpomalit nebo získat větší odolnost vůči degenerativním změnám. Porovnat genetické kódy by sice chvíli trvalo, a navíc bychom museli přijít na to, jak změnit genetický kód buněk, u nichž již k mutaci došlo, ale taky by se nám mohlo podařit syntetizovat látku, která by pouze utlumila samotné mutace, či zabránila buňkám s mutačním kódem v dalším dělení.“

„Rachel,“ oslovila jsem ji s drobným úsměvem. „Nemám tušení, o čem mluvíš. Eddie by ti v tomhle ohledu byl lepším parťákem.“

Nervózně se zasmála. „Promiň, jen jsem se zamyslela. Pokud ti Guntego nelhal, mohl by být tím posledním střípkem informace, který nám chybí.“

Povzdechla jsem si. „Jo. Jenže bude docela těžké z něho tu informaci dostat.“

„Bude mi stačit jeho tělo,“ odvětila Rachel.

Překvapeně jsem povytáhla obočí. Zrudla a začala koktat.

„Tak jsem to… tak jsem to nemyslela! Nechtěla jsem tím říct, že ho… že ho máme rovnou zabít, abych ho mohla pitvat nebo tak něco! Potřebuju jen vzorek jeho genetického kódu.“

Uchechtla jsem se. „Popravdě? Budu radši, když ti bude stačit, abych přitáhla jeho mrtvolu než celý živý exemplář.“

Zamračila se. „Laylo, bojím se, že ho budeme potřebovat živého. V první řadě kvůli informacím, které bychom od něho mohli získat, a za druhé, v těle po smrti dochází k rychlé degeneraci tkání. Potřebovala bych mít k dispozici spíše jeho živé buňky, abych viděla, jak fungují. Jeden chybný krok a místo léku bych nás mohla zabít!“

Povzdechla jsem si. „No tak jo. Přivedeme ti ho živého, abyste si mohli poklábosit.“

Rachel mi zakázala vstávat z postele, a protože jsem stejně po většinu dne pořád spala, ani mi to nevadilo. Říkala, že se u mě stavili ostatní, ale poněvadž jsem zrovna byla v limbu, tak mě nebudili.

___________________________________________________________________________

Druhý den jsem to ale už nevydržela a přesvědčila Rachel, aby mi sundala všechna zdravotnická udělátka, a já se mohla alespoň trochu projít a odskočit si. Intravenózní výživy jsem měla už po krk, takže jsem při první příležitosti snědla slabý vývar, který mi donesla, a vypila několik sklenic vody.

Moje nohy po dvou týdnech v posteli byly jako z rosolu a já se musela pořád něčeho přidržovat. Byla to pro mě nepříjemná zkušenost a byla jsem pevně rozhodnutá se rychle dostat do použitelné formy. Nevypadala to sice, že by nám tu hrozilo nebezpečí, a Johnson navíc narovinu řekl, že chce naši pomoc, ale přesto jsem si ničím nemohla být jistá. A už vůbec ne tím, jak zareaguje, kdybychom mu řekli ne.

A tak jsem každou možnou chvíli navzdory Rachelinu nesouhlasu pochodovala podél místnosti tam a zase zpátky.

Zrovna jsem se dostala k protější zdi, která tvořila překážku mezi laboratoří a džunglí. Udělala jsem ještě několik kroků, než jsem se vydala zase nazpátek.

V tu chvíli něco z druhé strany udeřilo do skla. Vykřikla jsem a uskočila do strany, ztratila rovnováhu a skácela se na zem. Prudce jsem vzhlédla a setkala se s pohledem hnědých očí.

„Zatraceně!“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že to chlupaté stvoření, na které se dívám, je Nick. „Ty jedna chlupatá potvoro!“

Naklonil hlavu na stranu a zvědavě si mě prohlížel.

„Co je?“

Zamrkal a přikrčil se, takže jsme byly na stejné úrovni, i když jsem já seděla na zemi a třela si bolavý zadek. Velice dospěle jsem na něho vyplázla jazyk.

Udělal to samé, což mě rozesmálo. Překvapilo mě, když se začal smát také. Jeho smích byl zvláštní. Trochu mezi lidským smíchem a předením kočky.

„No jasně. Děsná sranda,“ ušklíbla jsem se pobaveně a s obtížemi se vyškrábala na nohy. Taky se narovnal. Ukročila jsem do strany a on mě napodobil. Zamířila jsem na druhou stranu, udělal totéž.

„Copak? Máš rád pantomimu?“ zeptala jsem se a začala na něho dělat opičky. Smála jsem se u toho jako blázen.

Nick náhle strnul, udeřil pěstmi do skla, až se otřáslo a zavřeštěl. Překvapeně jsem ustoupila a zavrávorala, když jsem do něčeho vrazila. Něčí ruce mi pevně sevřely paže.

Vyděšeně jsem se neznámému vytrhla, až jsem klopýtla a narazila pro změnu do skla. Prudce jsem se otočila.

„Ježiš!“ zaklela jsem, zatímco mi srdce pořád bušilo jako splašené. „Leo! Vyděsil jsi mě k smrti!“

Stál přede mnou s kamenným výrazem ve tváři a nezvykle jasně zelenýma očima sledoval Nika, který za sklem vyváděl jako pominutý. Teprve potom se jeho oči stočily ke mně. Několik dlouhých vteřin mě pozoroval, než se jeho napjatý postoj konečně uvolnil. Sklopil pohled a promnul si čelo. Nick za sklem se jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil.

„Promiň,“ zamumlal skoro neslyšeně Leo. „Asi byla chyba sem přijít,“ řekl a otočil se k odchodu.

Moje ruka vystřelila sama od sebe a sevřela ho za zápěstí. Vytrhnul se mi a nečekaně se mnou praštil o sklo. Zachrčela jsem, když mi prsty stiskl krk.

„Leo!“ zajíkla jsem se, zatímco Nick za mými zády začal opět běsnit.

Na chvíli jsem skutečně myslela, že mě uškrtí, ale pak mě zničehonic pustil a udělal několik kroků dozadu.

Rozkašlala jsem se a vysíleně se zapřela o sklo.

„Hrabe ti?!“ rozkřikla jsem se v okamžiku, kdy jsem toho byla schopná.

„Promiň,“ řekl znovu a pro jistotu ještě ustoupil, takže teď jsme stáli každý na jedné straně místnosti. „Neměl jsem sem chodit. Myslel jsem, že už to ovládnu.“

„Ovládneš co?“ chtěla jsem vědět. Pořád jsem se na něho zlobila, krk mě bolel a slyšela jsem, jak Nick za mými zády nespokojeně přechází sem a tam.

„Tu chuť tě zabít,“ odvětil a prohrábl si rukou černé vlasy, které měl o něco delší, než jsem si pamatovala. Znovu na mě upřel ty nepřirozeně zelené oči a já se musela snažit, abych se ovládla a neotřásla se.

„Aha,“ dostala jsem ze sebe. Došlo mi, že Davidův vliv, který měl na Lea díky svým schopnostem, pořád zčásti přetrvává. David Lea psychickým nátlakem přesvědčil, že mě nenávidí, a že by mě měl při první příležitosti zabít. Měla jsem štěstí, že je Leo silnější než Davidovy lži.

Znovu jsem si Lea prohlédla. Moc se nezměnil od okamžiku, kdy jsem ho před víc jak rokem opustila uprostřed lesa, abych sama utekla. To byl okamžik, na který jsem nebyla hrdá, a který mě mučil noc co noc. I když vypadal stejně, něco na něm bylo jinak. Pak jsem si to uvědomila. Vypadal vyčerpaně a uštvaně.

Polkla jsem, abych zahnala vzlyk, který se mi dral z hrdla. Slzy jsem však potlačit nedokázala.

„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem přiškrceně, zatímco se mi po tvářích koulely slzy.

Díval se na mě a nehýbal se. Potom však pomalu zamířil ke mně a natáhl ruku, aby mi slzy setřel.

„Nevím, co se to se mnou stalo, když jsem tě poprvé spatřil,“ řekl potichu a zamyšleně. „Cítil jsem tě ode dne, kdy tě přivezli na základnu. Ještě dřív, než jsem tě vůbec poprvé uviděl. Cítil jsem ozvěnu tvých pocitů, které jsem do té doby neznal a ani nedokázal pojmenovat. Najednou jsem toho chtěl víc. Bylo to jako droga. Jako kdybych se poprvé v životě probudil a rozhlédl se kolem sebe.“

Odmlčel se. „To spojení mezi námi, mě pohltilo. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Jenže pak tě zlomily a tys přestala cítit. Sebrala jsi mi to.“

„Takže tohle je to, co ke mně ve skutečnosti cítíš?“ zeptala jsem se a prudce se nadechla, jak mě sevřel nepříjemný tísnivý pocit. „Závislost? Jsi závislý na mých pocitech?“

Mlčel. Dlouho.

„Nevím,“ řekl, když už jsem si myslela, že to neudělá. „Možná. Pouto mezi námi mě k tobě nekontrolovatelně přitahuje a ovládá mě. Měl jsem spoustu času o tom přemýšlet, když jsi byla pryč. Ale stejně to pořád nevím. Chtěl jsem, abys to věděla, protože ti nechci ublížit.“

Zhluboka jsem se nadechla a odtáhla se od něho. Cítila jsem se, jako kdyby mi právě zabodl nůž hluboko do srdce. Nejspíš pocítil to samé, protože se zatvářil zmateně a v očích se mu objevil podivný lesk.

„Promiň,“ řekl. „Nevím, kde končím já, ty nebo on. A dokud v tom nebudu mít jasno, měl bych se od tebe držet dál.“

„A nemyslíš, že bych měla mít právo do toho taky mluvit?“ zavolala jsem za ním, když se otočil k odchodu.

Ohlédl se přes rameno s nečitelným výrazem v očích. „Ne, dokud si nebudu jistý, co ze všech těch pocitů jsem já.“

Potom odešel a dveře se za ním tiše zavřely, jako kdyby tady ani nebyl.

Zlostně jsem si otřela oči a pohlédla na Nicka, který už byl zase klidný a zaujatě mě sledoval.

„Mám pocit, že jsem právě dostala kopačky,“ řekla jsem mu a raději se vrátila zpátky do postele. Najednou jsem byla unavenější, než by pár kroků kolem místnosti mělo způsobit.

Někdy prostě musíš všechno vsadit na jedinou kartu

Něco mě vytrhlo ze spánku. Něco, co mi svíralo ruku a snažilo se mi ji vykroutit do podivného úhlu. Náhle jsem byla úplně vzhůru. Přetočila jsem se z boku na záda a volnou pravačkou vystřelila pěstí naslepo do prostoru, kde jsem čekala útočníka.

Někdo vyjekl. Ozvalo se kovové řinčení a tupé žuchnutí, jak se něčí tělo setkalo s chladným obětím podlahy. Nadzvedla jsem se na loktech a zadívala se na chlapce, který se válel na zemi a odstrkoval od sebe převrácený kovový vozík.

„Laylo!“ postěžoval si ublíženě a štrachal se na nohy. Teatrálně ze sebe smetal neviditelný prach a rovnal si oblečení. Měl kliku, že se mé ráně stihl vyhnout, protože jinak by teď vypadal mnohem hůř.

Kluk přede mnou vypadal tak na dvanáct let, i když jsem moc dobře věděla, že je o pár měsíců starší než já. Světlé vlasy měl po pádu rozčepýřené.

„Eddie,“ oddechla jsem si a svezla se zpátky na polštář. „Co to děláš?“ dodala jsem podezřívavěji.

„Co myslíš?“ odvětil uraženě a zvedl ze země jehlu a nádobku na odběr krve.

„A neměl by ses mě nejdřív zeptat, než ze mě začneš vysávat krev, ty jeden upíre?“

„Já se ptal.“

„A kdy jako?“

„Před chvílí.“

Povytáhla jsem obočí a pak se nechápavě zamračila. „Ale to jsem spala!“ namítla jsem.

Na jeho tváři se objevil uličnický úsměv. „No právě. Nemohla jsi odporovat.“

Měla jsme v plánu se na něho zlobit, ale ten úsměv mě odzbrojil. Uchechtla jsem se a nabídla mu paži, aby si mohl vzít, co potřeboval.

Už jsem na to byla tak zvyklá, že jsem sebou ani necukla, když mi zapíchl jehlu do paže a odebral mi trochu krve.

„K čemu to potřebuješ?“ chtěla jsem vědět.

„V první řadě k tomu, abychom mohli porovnat rozdíly mezi tebou, Leem a Georgií. Máme s Rachel pár teorií ohledně toho, co všechno způsobuje mutace a jak by se je dalo teoreticky potlačit. A taky se pořád snažíme zjistit, co s tebou udělal poslední Guntegův pokus. Nechtěl bych, aby nás to zaskočilo nepřipravené.“

Zachvěla jsem se při pomyšlení na to, co všechno se mnou mohlo těch pár minut, kdy moje tělo ozařovala směska částic, udělat. Jasně, nenarostly mi ploutve, ani žábry, dokonce ani kůže nevypadala, že by se měnila v šupiny. Já se ale víc bála toho, co nebylo vidět.

Odkašlala jsem si. „Nějaké teorie?“

Eddie na mě krátce pohlédl. Nejistota v jeho očích se mi ani trochu nelíbila. „Zatím ne,“ přiznal. „Nerad bych dělal ukvapené závěry.“

Přikývla jsem. Stejně bych z něho víc nedostala. Určitě ho napadla spousta variant, ale pokud neví, ke které z nich se přiklonit, mně je neřekne.

„Chtěl jsem se zeptat na ty stopy, co máš na krku,“ ozval se po chvíli, když začal připravovat přístroje na stolech v rohu. „Proč to vypadá, jako kdyby se tě někdo snažil uškrtit?“

„Ehm, to je…“ nebyla jsem si jistá, jak bych měla pokračovat. „To je jedno. Nevšímej si jich.“

Zabručel, ale dál se neptal. Pracoval si na svém a já ho u toho pozorovala.

„Eddie, co si tady o tom místě myslíš?“ zeptala jsem se po chvíli.

Pokrčil rameny. „Na vězení to ujde.“

„Na vězení?“

Podíval se na mě těma svýma dětskýma očima plnýma vážnosti dospělého. „Jak jinak bys nazvala místo, z něhož nemůžeš odejít?“

„Pravda,“ povzdechla jsem si a nervózně se zavrtěla. „A Johnson? Co si myslíš o něm?“

„Je to tajný agent. Lhát je v popisu jeho práce,“ odvětil.

Tos mi pomohl, utrousila jsem v duchu hořce. Pomyslela jsem na to, co mi řekl Johnson. Chtěl od nás pomoct, ale co pak? Co až, nebo spíš jestli, Guntega porazíme?

Zafuněla jsem a přitáhla si peřinu až pod bradu. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Ale věděla jsem, že se musím rozhodnout. Musím se rozhodnout, co řeknu ostatním. A to brzy.

___________________________________________________________________________

Ještě jeden den jsem si dovolila zůstat v posteli, než můj neklid přerostl natolik, že ani neustupující únava, mě nedokázala udržet na místě. Rachel mi donesla nějaké oblečení a já se vděčně oblékla.

„Sedni si,“ zavelela a přistavila mi vedle postele vozíček.

Zasmála jsem se. „Na to zapomeň,“ utrousila jsem. „Mám ještě nějakou hrdost.“

„Já bych to nazvala spíš umanutou paličatostí, ale jak chceš,“ pokrčila rameny pobaveně a pokynula mi, abych ji následovala. Prošli jsme velkými dveřmi s elektronickým zámkem do dlouhé uměle osvětlené chodby s několika dveřmi a jediným výtahem na jejím konci.

„Po tomhle patře se můžeme pohybovat bez omezení,“ řekla Rachel a mávla rukou, jako kdyby chtěla obsáhnout celou chodbu i místnosti za dveřmi. Rozhlédla jsem se a v koutech spatřila bezpečnostní kamery, které nás nepřetržitě sledovaly.

„Útulné,“ zabručela jsem. „Úplně cítím tu vřelou a přátelskou atmosféru.“

„No…“ zaváhala Rachel a nejistě se usmála. „Johnson musel počítat s tím, že by někteří nemuseli přímo… spolupracovat. Jsme dvě patra pod zemí. Jsou tu samotky, laborka a pak ubikace.“

Došly jsme k dalším velkým dveřím, a když se Rachel dotkla ovládání po straně, dveře se odsunuly stranou.

Místnost před námi byla skutečně velká. Vlastně byla asi tak velká jako náš bývalý sklad v Atlantic City, který se stal na víc jak rok mým domovem. Jenže tady to bylo mnohem lépe zařízené. V pravém rohu bylo několik oddělených kójí, jejichž přední stěna byla od půlky ke stropu z průhledného materiálu. V kójích jsem zahlédla postele, stoly a skříně. Zbytek prostranství byl pomyslně rozdělen na jídelnu a obývák s velkou televizí. Dokonce jsme dostali i pingpongový stůl.

„Přiznám se, že když jsem tu byla sama, trošku mě tohle místo děsilo. Ale pak mi Johnson dovolil chodit volně po základně, takže jsem si tu nepřipadal tolik ztracená,“ ozvala se Rachel.

Chtěla jsem se zeptat, co člověk musí pro takové povolení udělat, ale než jsem to stihla, zaslechla jsem výkřik a cosi neuvěřitelně rychlého se vrhlo přímo na mě, až mi to vyrazilo dech.

„Jsi zpátky!“ zapištěl mi do ucha dívčí hlas.

„Kate!“ zachroptěla jsem a pokusila se od sebe odtáhnout drobnou útlou dívku s oválnou tváří s dětskými rysy a krátkými zrzavými vlasy. Ona se mě však držela jako klíště a pozorovala mě zelenýma očima plnýma energie.

„A sakra. Ona už je vzhůru?“ zeptal se s těžko skrývaným pobavením vysoký svalnatý mladík s krátkými hnědými vlasy, který jí byl v patách.

„Taky tě ráda vidím, Jare,“ utrousila jsem, když se mi konečně podařilo vymanit ze sevření Kate.

„To je dost, že seš tady, šéfová,“ usmál se a k mému překvapení mě krátce stiskl v náručí.

Rozpačitě jsem si odkašlala, rozhlédla se kolem a pečlivě prozkoumala prostor kolem nás. Zahlédla jsem několik kamer, které pečlivě sledovaly každý kout.

Eddie, který se k nám s Georgií připojil, pochopil, kam se dívám, a řekl: „Můžeme mluvit otevřeně. Sice nás sledují, ale neposlouchají.“

„Dobře,“ kývla jsem a rozcuchala mu vlasy. Podrážděně se mi vysmekl a o krok ucouvl.

„Nech toho,“ zabručel nazlobeně.

„Pojď,“ vyzvala mě Kate, vzala mě za ruku a odvedla k velkému gauči. Usadila mě jako malé dítě.

„Tak? Jaký je plán?“ vyhrkl Jared nedočkavě.

Odfoukla jsem si z obličeje mastný pramen vlasů. Potřebovala jsem sprchu.

„Brzdi trochu,“ povzdechla jsem si. „Nejdřív potřebuju vědět, co vám řekli.“

„Jen to základní.“

Trhla jsem sebou a prudce se otočila. Leo stál kousek za námi. Vůbec jsem nevěděla, kdy se k nám takhle připlížil. Došel blíž a postavil se pár metrů od pohovky, na níž jsem seděla.

„Vysvětlil nám, kdo jsou, a obeznámil nás s existencí TIA.“

Polkla jsem a donutila od něho odtrhnout pohled. „Nic víc?“

„Rachel nám řekla víc podrobností, ale kromě seznamu požadavků, jako je zákaz vycházek, rvaček a ničení majetku, nic víc neřekl,“ potvrdila Georgia.

Fakt díky, Johnsone, pomyslela jsem si podrážděně. Hodil to celé na mě. Přemýšlela jsem, kde začít, a nakonec jsem se rozhodla to zjednodušit na základní prvky.

„No,“ předklonila jsem se a opřela se lokty o kolena. „Zrovna teď TIA neplánuje, že by nás jen tak pustili zpátky do světa-“

„Jako kdybychom čekali něco jiného!“ prsknul Jared rozzuřeně. Kate se natáhla a stiskla mu ruku.

Nadechla jsem se a přímo na něho pohlédla. „Ale, jak byste se dozvěděli, kdyby mi Jared neskákal do řeči, je tu ještě jedna varianta, než tu jen tak trčet. Johnson nás požádal o pomoc.“

Nastalo rozpačité ticho.

Pak si odkašlal Eddie a tiše podotkl: „Teda… Georgia se zmínila, že nad tím přemýšlí, jen jsem nevěřil, že by to skutečně chtěli udělat. I když takové rozhodnutí má své logické odůvodnění a taktické výhody.“

„Počkat, jak pomoct?“ zeptala se zaskočeně Rachel. Byla tu tak dlouho a přeci neměla tušení, že by se tak Johnson mohl rozhodnout. To mi na klidu moc nepřidalo.

„V boji,“ ozval Leo temně ze svého místa dostatečně daleko od nás, a přitom dost blízko aby se mohl zapojit. „Jsme vojáci Rachel. Přesně k takovým věcem nás Guntego stvořil.“

Zamračila jsem se na něho. „Tak nějak,“ odsekla jsem. Vůbec se mi nelíbil jeho postoj. Raději jsem se obrátila k ostatním. „V první řadě od nás samozřejmě chce co nejvíc informací, ale taky chce dostat Guntega pokud možno nenápadně. Nechce, aby se povědomí o mutantech dostalo mezi civilisty.“

„A co když nebudeme chtít?“ pípla nervózně Kate.

„Nevím,“ přiznala jsem a vynadala si, že jsem se na to Johnsona nezeptala. Jako kdybych nad takovou variantou ani neuvažovala. A pak mi došlo, že jsem nad ní skutečně neuvažovala. Přemýšlela jsem nad všemi aspekty toho, co by se stalo, kdybychom se k agentuře přidali, ale ani na okamžik jsem neuvažovala nad tím, co by se stalo, kdybychom řekli ne.

Polkla jsem nerozhodný knedlík v krku a narovnala se. „Já do toho jdu. Chci říct… v čem se to vlastně liší od toho, co jsme dělali dosud? Že nás bude víc? Že budeme muset poslouchat něčí rozkazy? Cíl je pořád stejný. Dostat Guntega. Navíc pokud jste na to nezapomněli, tak pořád můžeme každou chvílí umřít. A jestli má někdo nějaký způsob, jak tomu zabránit, zázračnou léčbu nebo pro mě za mě nějaký druh úchylnýho woodoo, bude to Guntego.“

Dlouho nikdo nic neříkal. Přemýšleli. A já čekala.

„Takže ty skutečně věříš, že Guntego , jak ty mutace zastavit,“ zamumlal nakonec Eddie.

„Možná ví,“ přikývla jsem. „Možná ne. Ale pokud na to někdo přišel tak on. Zabývá se tím desítky let. Jen se podívejte na něho samotného! Jeho otec provedl první pokus na něm! Stárne pomaleji, než by měl, ale nepřišlo mi, že by si dělal starosti s tím, že by mohl zkapat.“

Eddie se nejistě ošil. „Je pravda, že na rozdíl ode mě, mohl ve výzkumu vycházet z mnohem více poznatků a sledování. Měl k ruce desítky, možná stovky transegentiků, než já. A jeho vlastní mutace je pozoruhodná. Nezískal sice žádné superschopnosti, alespoň pokud víme, ale přesto…“

Eddie se odmlčel a ztratil se ve vlastních myšlenkách.

„Když jsem byla na základně,“ začala opatrně Georgia, „tak jsem zachytila pár myšlenek o tom, že Guntego mutaci včas zastaví. Ale vždycky to byly delty, kdo nad tím přemýšlel, nikdy vědci.“

„No jasně,“ odfrknul si Jared škrobeně. „Kolik delt by asi tak Guntego naverboval, kdyby jim řekl, že pravděpodobně zaklepou bačkorama, protože svůj výzkum ještě nedotáhl do konce?“

„Ale to jim mohl lhát,“ namítla Kate.

„Možná,“ souhlasila jsem. „Ale pak by dost riskoval. Kdyby delty začaly umírat a on by nic neudělal, mohli by se obrátit proti němu. Nejsou jako děcka, která od mala cvičil. Nevím, jak vy, ale já bych se radši chtěla ujistit, že z Guntega vymlátím všechny informace, které jen budu moct, než ho nějaký příliš horlivý agent TIA zastřelí.“

„Takže… ty se k nim vážně chceš přidat?“ zeptal se Jared a neurčitě mávl rukou kolem.

„Jo,“ potvrdila jsem rozhodně. „Chci.“

Dlouho, opravdu dlouho mi hleděl do tváře, než trhnul hlavou. „Tak fajn. Jdu do toho. Ale jestli se to zvrtne, podám si tě.“

„Jarede!“ zajíkla se Kate a já si nebyla jistá, jestli ji tak ohromilo jeho rozhodnutí nebo výhružka. Pak se však podívala na mě a přikývla.

Eddie si povzdechl, jako kdyby na něm ležela tíha celého světa a zavrtěl hlavou. „Přihlédneme-li ke všem okolnostem, možným variantám a naší stávající pozici, je spolupráce s Takticko-informační agenturou naše nejlepší šance na přežití. Souhlasím.“

Georgia nejdřív pohlédla na ostatní a pak se zadívala na mě. Snažila jsem se mít v hlavě prázdno. Nechtěla jsem ji ovlivňovat. Chtěla jsem, aby to bylo její rozhodnutí. Přesto jsem však nedokázala zcela potlačit své přání, které muselo rezonovat mou myslí jako zvon.

„Tak dobře,“ řekla jen.

Vydechla jsem a teprve v tu chvíli si uvědomila, že jsem zadržovala dech.

Potom jsem se podívala na Lea. Krátce mi pohled opětoval, než neurčitě trhnul hlavou a odkráčel. Byla jsem si však jistá, že to bylo ano.

___________________________________________________________________________

Přecházela jsem po ubytovně a nepřítomně si kousala ret. I když jsem se rozhodla, že přijmu nabídku agentury a přidám se k nim, nezabránila jsem pochybám, které se mi vkrádaly do myšlenek.

„Laylo?“

Otočila jsem se a pohlédla na Georgii, která na mě kývla hlavou od stolu, kde Eddie vytahoval z kufříku vystlaného měkkou hmotou injekce se socioramitinem.

„Porovnal jsem poznatky Rachel, informace, které nám přinesla Georgia i svůj vlastní výzkum. Trochu jsem poupravil naše dávky. Doufám, že nám teď poskytnou o něco lepší ochranu,“ řekl Eddie zamyšleně.

Pohledem jsem zabloudila k injekcím na stole a zamračila se. Představa, jak si opět do těla pouštím tenhle jed, abych přežila pár dalších dní, se mi hnusila.

„Laylo, chci, abys mi hlásila všechno, co se s tebou bude dít,“ ozval se Eddie, když jsem se natáhla pro injekci s černou látkou se zeleným nádechem uvnitř, která byla určená pro mě. Zastavila jsem se uprostřed pohybu.

„Proč?“

Zachmuřil se a s pohledem zabodnutým do stolu před sebou řekl: „Na několik minut jsi byla vystavená silné dávce ozařování. Je možné, že ti socioramitin, který jsem pro tebe dříve upravil, již nebude stačit. Na druhou stranu socioramitin pro delty asi taky nebude to pravé. Podařilo se mi získat pár informací z Leovy krve, protože si prošel něčím podobným, ale moc odchylek se mi nepodařilo zjistit. Popravdě vůbec nevím, co by pro vás dva bylo nejlepší.“

Polila mě ledová vlna a sevřely se mi vnitřnosti, jako kdybych se právě ponořila do chladné vody. Položila jsem ruce zpátky na stůl a zaťala je v pěst.

„Chtěli zkusit, kam až můžou zajít, než se mutace zvrhne, ne?“ zeptal se mě Eddie. „Dokud nevíme, co to s tebou udělalo, musíme být skutečně velmi opatrní.“

Přikývla jsem. Jo, přesně to chtěli zjistit. Kolik toho do mě můžou ještě naprat. Kde je hranice toho, co mé tělo vydrží. Otázkou ale bylo, jestli je Jared, Kate a Eddie zastavili včas, než mohli Guntegovi vědci tu neviditelnou hranici, zpoza níž už není návratu překročit.

„No… kdyby něco, ozvu se,“ řekla jsem a pokusila se na tváři vyloudit povzbudivý úsměv. Znovu jsem se natáhla a sevřela svou dávku v dlani.

 Jen neochotně jsem si vyhrnula rukáv a sundala kryt z jehly. Naučeným pohybem jsem našla žílu a zatlačila na píst. Se zatnutými zuby jsem čekala na nevolnost, křeče a nesnesitelné pálení, které se zákonitě musely dostavit.

Pomyslela jsem na okamžik, kdy jsem díky Guntegovu poslednímu pokusu o mou likvidaci dokázala zadržet ohnivou stěnu. Dokázala bych to i předtím? Nebo to bylo jen díky energii, která se ve mně nahromadila z uvolněných částic atomů?

Nevěděla jsem to. A to bylo na tom to nejhorší.

___________________________________________________________________________

Seděli jsme v místnosti bez oken kolem velkého stolu a u dveří stáli na stráži dva chlapi. Podrážděně jsem si odfrkla, když jsem pomyslela na to, jak málo práce by nám dalo je vyřídit.

„Proč nás sem Johnson nechal zavolat, když nás pak nechává čekat?“ zabručel Eddie znuděně.

„Kdo ví,“ povzdechla jsem si. Koutkem oka jsem pohlédla na Lea. Držel se od nás dál, stál v rohu a očima pomalu přejížděl po celé místnosti, jako kdyby hledal jakoukoliv skulinku v jejich obraně. A nejspíš právě to i ve skutečnosti dělal. Věděla jsem, že díky Guntegově výchově nikdy nebude jako my, ale přesto mě to pořád trochu děsilo.

Elektronický zámek na dveřích pípnul a konečně se objevil Johnson.

„Omlouvám se, musel jsem ještě zařídit jeden telefonát,“ řekl a posadil se na volnou židli vedle mě. Položil ruce na stůl a pomalu si nás všechny prohlédl.

„Takže jste se rozhodli?“ zeptal se klidně, jako kdyby mu na naší odpovědi zas až tak moc nezáleželo.

Naposledy jsem ostatní přelétla pohledem, jestli si to někdo nerozmyslel, než jsem se obrátila zpátky k němu.

„Bereme to. Pomůžeme vám.“

Johnson přikývl. Vůbec jsem z jeho klidné masky nedokázala poznat, co si o tom myslí.

„Dobře,“ odvětil. „Musím vás však upozornit, že jste, řekněme, ve zkušební lhůtě.“

„To nás napadlo, když jste tady nechali tyhle dva,“ utrousila jsem a hlavou ukázala na agenty u dveří. „Normálně asi své vlastní lidi nehlídáte.“

„Pochopte, že v danou chvíli máme jen vaše slovo, nic víc.“

„Máte víc než to,“ ohradil se Eddie. „Víte přeci, že i pro nás je to prospěšné spojenectví. Nesouhlasili jsme proto, že bychom museli, ale proto, že to přinese výhody i nám.“

„Přesto bychom byli rádi, kdybyste naše dočasná omezení přijali a nesnažili se je obcházet,“ trval na svém Johnson. Potom sáhl do kapsy a položil na stůl několik černých silikonových náramků.

„To si snad děláte srandu,“ zavrčela jsem vztekle a střelila po něm smrtícím pohledem.

„Berte to jako jednu z podmínek vašeho přijetí. Nápad jsme si půjčili z tvého náramku, který jsi u sebe měla z Guntegovy základny. Jsou v něm čidla sledující vaši polohu, některé tělesné funkce a taky senzor, který aktivuje alarm v případě, že se pokusíte náramky nějakým způsobem sundat. Nic víc.“

Obezřetně jsem jeden z náramků vzala do ruky a prohlédla si ho. Silikonové pouzdro chránilo elektronické jádro uvnitř proti poškození. Všimla jsem si, že je o dost menší než ten, který mi dali Guntegovi lidé, aby mě udrželi pod kontrolou, a jehož nepříjemnou vlastností bylo, že vás dokázal poslat elektrickým šokem k zemi.

„Ještě něco, o čem bychom měli vědět, než podepíšeme pracovní smlouvu?“ zeptala jsem se s nádechem ironie a rázně si jeden z náramků nasadila na zápěstí, než jsem si to mohla rozmyslet. Kovový zámek uvnitř cvakl a já věděla, že se neodemkne, dokud k tomu někdo z vedení agentury nedá pokyn.

„Chtěl jsem vás informovat, jak pokračujeme na Guntegově případě.“

To mě překvapilo. Okamžitě jsem se přestala zajímat o náramek a upnula svou pozornost zpět k Johnsonovi.

„Když jste nás kontaktovali,“ kouknul na Eddieho, „okamžitě jsme vyrazili na místo. Našli jsme ale jen vás a trosky příliš zničené na to, abychom z nich mohli cokoliv získat. Všichni už byli pryč.“

„Našli jste nějaké mrtvé?“ zajímalo mě.

„Ano, pár mrtvol, které však byly příliš poškozené, abychom mohli s jistotou říct, komu patřily. Než se tam dostal zbytek našeho týmu, všichni Guntegovi lidé se vypařili.“

„Každý na základně přesně věděl, co má dělat v případě poplachu,“ ozval se z kouta temně Leo. „Guntego byl na tuhle možnost vždycky připravený. Evakuace a zničení všech důkazů nám nikdy nesmělo trvat déle než deset minut. Zažil jsem to již třikrát.“

Johnson přikývl. „Ano, Guntego je v tomhle ohledu skutečně pečlivý.“

„Takže se nám tu vlastně snažíte říct, že nemáte tušení, kde je a co dělá,“ poznamenala jsem.

Opět přikývl. „Dřív, když jsme mu šlápli na patu, tak se pouze stáhl, ale dál řídil své impérium. Létal po celém světě, účastnil se večírků i konferencí. Věděl, že proti němu nemáme důkazy, a dokud si byl jistý, že proti němu přímo nezasáhneme, vysmíval se nám do obličeje. Ale kvůli vám se to změnilo. Teď ty důkazy máme a taky víme, že už ho nemůžeme nechat být. Teď má armádu. A my ho musíme zastavit. Dřív, než rozpoutá peklo.“

„To by mu nemuselo trvat moc dlouho,“ ozval se Eddie zasvěceně. „Guntego má dostatek prostředků i lidí k tomu, aby proti sobě poštval několik zemí. Lidé jsou snadno manipulovatelní. Ani si nevšimnete, že něco udělal a už si například Amerika a Rusko půjdou po krku. Díky mutantům se dostane na místa, ze kterých může zpovzdálí ovládat lidi a tahat za drátky. Například, když jeden z jeho lidí zhypnotizuje prezidenta spojených států a donutí ho říct na veřejnosti, že plánuje zaútočit na Japonsko. Nebo když nechá ruského vojáka, aby sabotoval nějakou jadernou zbraň, a pošle ji do srdce Evropy.“

„Eddie? Jak dlouho plánuješ teroristický útok proti celému světu?“ zeptala jsem se a povytáhla nevěřícně obočí.

„Asi tři minuty,“ pokrčil bezstarostně rameny.

„Tři minuty,“ odtušila jsem pobaveně.

Johnson si odkašlal a znovu se ujal slova. „Teď k tomu, jak budeme postupovat. Pokud tedy souhlasíte, budete zařazení do programu X dvě stě sedm.“

„Co je program X dvě stě sedm?“ zeptala se Kate.

Johnson se opřel do židle a spojil ruce položené na stole. „Program vznikl, když jsme si uvědomili, že budeme muset jednat s lidmi s neobvyklými schopnostmi. Má několik různých částí. Patří mezi ně vyhledávání transgenetiků, jejich zabezpečení, určení možné hrozby a taky rozhodnutí, co s nimi dál. S ohledem k jejich schopnostem a taky povahovým rysům a jejich minulosti je třeba vyvodit důsledky. Podle toho, co jste nám řekli, pochybuji, že mezi deltami najdeme někoho, koho bychom mohli nechat jen tak jít. Jsou to nebezpeční lidé.“

„Takže máte vězení pro mutanty?“ zeptal se Jared bez obalu.

Johnson zaváhal, ale nakonec přikývl. „Ano, snažíme se takové vytvořit. Proto jedna z věcí, kterou po vás budu chtít je, abyste si vzpomněli na co nejvíce schopností, které delty měly. Podle všeho, budeme muset počítat s velmi rozmanitou společností.“

Přikývla jsem na souhlas.

„Taky dáváme dohromady seznam zločinců, kteří v nedávné době utekli, či byli propuštění z vězení, nebo jsou na seznamu vládních agentur. Doufáme, že se nám tak podaří identifikovat některé z delt. Snad pak dokážeme některou najít, aby nás dovedla ke svému pánovi.“

„To bude zábava,“ utrousila jsem, ale chápala jsem, že v danou chvíli je to naše jediná cesta, jak Guntega najít. Alespoň dokud něco sám neprovede, ale pak by taky mohlo být příliš pozdě.

„Taky budeme chtít znát rozsah vašich schopností. Jak těch neobvyklých, tak vašich bojových zkušeností. Nepustím vás do terénu, pokud by to znamenalo, že tak ohrozím vás nebo někoho ze svých agentů.“

To byl rozumný požadavek. Přesto jsem si všimla, jak se po sobě ostatní ohlédli. Bylo mi jasný, že pokud tohle uděláme, ztratíme tím svoji poslední výhodu, kterou máme, kdyby se něco zvrtlo.

„Dobře,“ souhlasila jsem za všechny a doufala, že se nebudou chtít o tom se mnou přít.

Johnson pokýval hlavou. „Výborně. Pro dnešek je to vše. Odpočiňte si. Zítra začneme.“

Na to se zvedl ze židle a odkráčel. Podívala jsem se na ostatní. Všichni, až na Lea, který byl naprosto bez výrazu, se tvářili nejistě a zamyšleně. Pouštěli jsme se do neznámých vod. A brzy jsme se měli dozvědět, jestli stačíme, nebo nás strhne proud.

Please follow and like us:
error

Comments 2

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..