Jsem tvůj strážný anděl, tak se s tím smiř

Povídka se odehrává tři měsíce před začátkem Projektu Alfa – V pasti. Layla ještě ani zdaleka nemá tušení, co ji čeká, a naplno si užívá života.

---

Hudba duněla prostorem, až hrníčky na poličkách vibrovaly svým vlastním životem a hazardovaly na samotných okrajích. Propletla jsem se houfem spolužáků s dvěma skleničkami punče ředěného špetkou alkoholu a automaticky loktem zastrčila broušenou vázu, která se chystala proměnit v kouzelnou hromádku střepů. Ne, že by mi záleželo, jak bude vypadat dům, až tenhle rok o půlnoci skončí, ale střepy znamenají krev a krev u spousty lidí vyvolává zelenání a špatné trávení. I tak tu pobledlých obličejů bylo víc než dost.

Svezla jsem se na poslední volné místo na gauči vedle Georgie a podala jí jednu ze sklenic.

„Jedna speciální donáška. Osobně jsem to namíchala,“ pochlubila jsem se spokojeně a volnou rukou si shrnula hnědé vlasy za ucho. Do půlnoci zbývalo přes čtyřicet minut. Účes se mi už dávno rozpadl.

„Díky,“ zamumlala vděčně a obezřetně usrkla. Nevím, co čekala, ale ve tváři se jí objevila úleva.

„Hele,“ zasmála jsem se, „není v tom ani panák! Nechci tě odsud vynášet na zádech, kdyby se tu náhodou objevili poldové. Budeš pěkně utíkat po svých.“

„Já jo, ale u tebe si tím už nejsem tak jistá,“ ušklíbla se pobaveně.

Odfrkla jsem si. „Nejsem opilá. Jsem si vědoma své nízké tolerance k alkoholu a jeho míru řádně kontroluju.“

„Dařilo se ti ji kontrolovat líp, když jsi byla na parketě,“ poznamenala a poukázala na první tři hodiny párty, kdy mě nebylo možné odtáhnout ze středu obýváku, který se pod velkou disco koulí proměnil v provizorní taneční zónu.

„Už je tam moc plno,“ povzdechla jsem si a zkroušeně pohlédla na zmítající se skupinu spolužáků, kteří se snažili chytit rytmus. Dokud byli střízliví, netančili, a teď jim hudba neříkala už vůbec nic.

„Jsi moc náročná,“ popíchla mě. „Já bych naopak byla ráda, že tam na mě není vidět.“

Na tváři se mi objevil úsměv hladové piraně, vzala jsem jí skleničku a za ruku ji vtáhla přímo do středu tančících lidí, až jsem jich pár srazila na stranu.

„Hej!“ vyjekla vyděšeně a zatáhla hlavu mezi ramena jako želva, když příliš rozhýřená holka vedle ní začala zběsile mávat rukama. Sledovat její zoufalý výraz mi bohatě vynahradilo fakt, že v prostoru třicet na třicet se sotva můžu hýbat.

„Lay, já tě zabiju!“ zakřičela dostatečně nahlas, abych ji i přes dunící hudbu slyšela. Nepochybovala jsem, že svou výhružku myslí vážně. Nejistě se začala pohybovat do rytmu a kradmo se rozhlížela kolem, jestli ji někdo nepozoruje, než se dokázala konečně uvolnit a začít skutečně tančit.

Udržela jsem ji na parketě tři písničky, než prchla s výmluvou, že se musí napít. Využila jsem vzniklé mezery a zabrala ji pro sebe. Měla jsem dostatečně ostré lokty na to, abych si ji pár minut udržela.

Vzduch byl vydýchaný a těžký. Byla jsem plná energie a euforie. Náhle jsem však dostala pocit, jako kdyby se svět kolem začal chvět. Zamotala se mi hlava a v okamžiku nepozornosti do mě někdo strčil, až jsem vrazila do kluka před sebou. Rychle jsem se vymotala z chumlu lidí, stiskla si spánky a zavřela oči. Točení brzy přestalo a nepříjemný pocit se vytratil.

Potřásla jsem hlavou a zamířila k pootevřenému oknu, kterým dovnitř pronikal mrazivý chlad. Záclonka se vzedmula v nečekaném poryvu, jako kdyby do ní dýchlo obří monstrum, a svěží vzduch mě pohladil po rozpálené kůži.

Koukla jsem na hodiny. Do půlnoci zbývalo deset minut. V předzvěsti nejhoršího jsem z věšáku v chodbě sundala svou i Georgiinu bundu a vydala se ji hledat, abychom se před dům na připravovaný přípitek dostaly dřív, než se východ neprodyšně ucpe vrávorajícími spolužáky.

Už jsem prošla skoro všechno, aniž bych mohla oslavovat úspěch, když jsem ji zaslechla. Zněla nervózně. Našpicovala jsem uši, i když pravděpodobnost, že ji přes množství hlasů znovu zaslechnu, byla mizivá. Dostala jsem se do úzké chodbičky vedoucí k zadnímu vchodu na zahradu, když jsem ve výklenku pod schody zahlédla nějakou skupinku.

Georgia byla přitisknutá ke stěně pod schody a tři starší kluci ji obklopovali jako osobní strážci celebritu. Tedy skoro. Bodyguardi většinou hlídají okolí, zato tihle vypadali spíš jako šelmy, které obklíčily svou kořist. Vycítila jsem potíže a automaticky zamířila k nim.

„Čau, kluci,“ pozdravila jsem je a přerušila jednoho z nich uprostřed slova. Stočili pohledy mým směrem. Táhl z nich chlast a smrad z cigaret. „Mohla bych si půjčit svou kamarádku?“ zeptala jsem se zdvořile s úsměvem na rtech.

„Ne,“ zahučel nejvyšší z nich. Byl z vyššího ročníku a já mu sahala sotva po ramena.

„Smůla,“ ušklíbla jsem se a můj úsměv zmizel. Vmáčkla jsem se mezi dva z nich a odstrčila je na stranu. V jejich stavu to nebylo těžký. Sotva stáli na nohou. Chňapla jsem Georgiu za ruku a protáhla ji vzniklou mezerou, až vyjekla překvapením.

„Hele!“ zavrčel ten nejvyšší a nejstřízlivější z nich a pokusil se ji chytit za rameno. Já však pohotově jeho ruku odstrčila a postavila se mezi ně.

„Nekaž nám zábavu, jo?“ zamumlal a odlepil se od zdi. „Jen jsme si povídali.“

„Až vystřízlivíš, tak ti ji možná zase půjčím,“ ušklíbla jsem se pohrdavě a chystala se odkráčet. Koutkem oka jsem postřehla, jak se pohnul. Než jsem stihla zareagovat, přirazil mě ke zdi, až jsem zalapala po dechu. Naše bundy mi vypadly z rukou.

„Laylo!“ vyjekla Georgia vyděšeně.

„Ještě jsem neřekl, že může jít,“ zavrčel. Opíral se o mě plnou vahou, až jsem skoro nemohla dýchat. Můj poker face se ani na okamžik nezměnil, ale lhala bych, kdybych řekla, že mě to nechávalo zcela v klidu. Ucítila jsem, jak se mi ježí vlasy. Na odhalené kůži mě pohladil závan vzduchu.

Vzpamatovala jsem se a vší silou mu dupla na nohu. Zaklel a povolil sevření. Jeho kámoši se začali přihlouplé pochechtávat. Nejspíš nebyli ve stavu, kdy by vůbec chápali, co se kolem děje. Naše šarvátka začala přitahovat pozornost. Rychle jsem se dostala dál do chodby pryč z jeho dosahu.

Náhle se proti mně rozehnal pěstí. Ukročila jsem dozadu a pokusila se mu vyhnout. Klopýtl o mou bundu a vrazil do mě. Přistáli jsme na podlaze a já se hlavou udeřila o zem, až se mi v ní rozezněl andělský chorál.

„Nicku!“ zahřměl nad námi další hlas a někdo ze mě toho zmetka sundal a odtáhl stranou. Jeden z jeho spolužáků ho postavil na nohy a odstrčil zpátky. „Snad by ses nepral s holkou, vole.“

„Jsi celá?“ zeptala se starostlivě Georgia a pomohla mi na nohy.

„Jasně,“ odvětila jsem hrdě a teatrálně ze sebe oklepala neviditelnou špínu. Sebrala jsem ze země bundy a zamířila ke dveřím. „Pojďme ven, než to napadne i ostatní.“

„Jo,“ zamumlala nejistě a rychle mě doběhla. Všimla jsem si, že si mě obezřetně prohlíží.

Usmála jsem se a šťouchla ji do ramene. „Nech toho, prosím tě. Nic mi není.“

„Určitě? Vypadáš trošku zeleně.“

„Je tu hrozný vzduch,“ odvětila jsem se a přemohla nutkání si promnout rostoucí bouli na hlavě. „Jen potřebuju trošku kyslíku.“

Nevím, jestli jsem ji přesvědčila, ale v každém případě mě přestala tak ostražitě sledovat.

„Děkuju,“ zamumlala po chvíli rozpačitě.

Moje pýcha se nafoukla jako bublina a hrozila, že praskne v gejzíru jasných světel a hromady konfet.

„Za málo,“ odvětila jsem nonšalantně.

Sotva jsme vyšly ven, dýchl na nás mrazivý prosincový vzduch provoněný sněhem. Venku už byl připravený přípitek. Vzaly jsme si skleničky se šampusem a stáhly se do ústraní.

Někdo začal odpočítávat. S příjemným očekáváním jsem pohlédla k obloze. Náhle zhasla celá ulice a vše se ponořilo do tmy. K obloze vylétla za hlasitého pokřikování první rachejtle a vybuchla v záplavě světla. Noční nebe se rozzářilo světelnou show. Uchváceně jsem sledovala půlnoční ohňostroj a cítila se šťastně.

„Laylo!“

Otočila jsem se k Georgii, která musela křičet, abych ji slyšela.

„Co?“

„Teče ti krev!“

Překvapeně jsem zamrkala. Ukázala prstem na můj obličej. Konečky prstů jsem si přejela po tváři. Překvapeně jsem pohlédla na krev, která mi na nich uvízla.

„To nic,“ řekla jsem, když jsem se vzpamatovala z překvapení a vynutila na tváři pokřivený úsměv. Sebrala jsem ze země trochu sněhu a přitiskla si ho na nos. Po chvíli krvácení přestalo.

„Možná bychom měly jít už domů,“ navrhla Georgia.

Zaváhala jsem. Ohňostroje pomalu odumíraly a k obloze už jen sem tam vylétla zbloudilá rachejtle. Když jsem se podívala na motající se spolužáky, kteří se snažili dostat zpátky do domu, přikývla jsem.

„Jo, asi máš pravdu. Šťastný nový rok, Georgie!“

„Šťastný nový rok!“ usmála se.