Místnost, ač plná lidí, byla podivně tichá. Všichni seděli na svých místech u monitorů počítačů, nebo postávali okolo se štosy papírů v rukách nebo sluchátky přitisknutými k uším.
Drobná dívenka to pozorovala ze své skrýše za velkou skříní a vnímala tu podivnou atmosféru, která před několika minutami nastala. Nikdo neměl tušení, že tam je.
Někdo ji šťouchl do boku, až vypískla leknutím i bolestí, ale její výkřik ztlumila ruka, která jí hbitě zakryla ústa.
„Olivere!“ obořila se tiše na staršího chlapce, který se přikrčil vedle ní.
„Zase šmíruješ?“ zakřenil se. V modrých očích mu zajiskřilo. „Mám to říct mámě?“
„Nežaluj!“ zaprskala vztekle, což mu na tváři vyvolalo další škodolibý úsměv.
„Jak chceš, ale stejně tě najdou.“
„Nenajdou!“ ohradila se sebejistě.
Oliver se nadechl, aby jí mohl oponovat, když se otevřely dveře a dovnitř vešlo několik lidí. Poslední dva mezi sebou nesli černá zakrytá nosítka.
Lidé ve vedlejší místnosti se začali otáčet, pořád tak podivně tiší a neteční. V jejich tvářích bylo vidět zděšení.
„Mami,“ zašeptal překvapeně Oliver, když spatřil výraz ženy s delšími černými vlasy staženými do jednoduchého culíku. Byla bledá a její oči byly podivně prázdné.
Přistoupil k ní muž v černém obleku a položil jí ruku na rameno. „Miriam?“ oslovil ji tiše. Ona však nereagovala. „Pojď,“ řekl jemně a začal ji odvádět pryč.
„Kde je máma?“ zašeptala holčička skrytá za skříní.
Dva muži bezradně položili nosítka na zem uprostřed vstupní haly, jako kdyby neměli tušení, co si s nimi počít.
Dívenka vyklouzla ze svého úkrytu, když Oliver nedával pozor a sledoval svou matku, kterou odváděli pryč. Pomalu se proplížila k nosítkům a zvědavě odhrnula plachtu.
Strnula.
„INAR!“ ozvalo se jí za zády.
Oliver se k ní vrhnul a odtrhl ji od nosítek. Vypukl zmatek. Lidé se otáčeli a překřikovali se. Rozběhli se k nim.
Dívenka pohlédla na svou malou ručku, na níž jí ulpěla krev ženy ležící nehybně na nosítkách a netečně zírající do stropu prázdnýma vyhaslýma očima.
„MAMÍÍÍ!“
————————————————————————-
Trhla sebou a prudce se probudila. Tílko měla zbrocené potem a dýchala krátce a prudce. Otřásla se, když dovnitř otevřeným oknem zavál noční chlad.
Vylezla z postele a bosá přeběhla k oknu, aby ho zavřela. S unaveným povzdechem pohlédla na hodiny. Byly teprve čtyři ráno.
S mrzutým zabručením se vzdala jakékoliv naděje na další spánek, popadla svoje tréninkové oblečení, převlékla se a vyrazila z malého bytečku v podkroví, který si před pár týdny pronajala.
Dala si sluchátka do uší, vybrala si svůj oblíbený mix a rozběhla se osamělými temnými zákoutími Prahy. Ulice byly ještě tiché a přízračně prázdné.
————————————————————————-
Maličkou útulnou kavárnou voněla čerstvá káva a křupavé pečivo právě vytažené z pece. Velkými okny dovnitř pronikalo příjemné teplo slunečních paprsků.
Mladá servírka s nakrátko ostříhanými černými vlasy ulíznutými za ucho se naklonila přes bar a zašeptala: „Už je tady zas.“
Její kolegyně zvědavě vzhlédla a pohlédla do rohu v zadní části kavárny, kde u posledního okna zády ke stěně seděla dívka s kaštanově hnědými vlasy, které jí ustavičně padaly do tváře.
„No a? To je dobře, když se sem zákazníci vrací, ne?“ nadhodila.
„Tři dny v kuse od čtyř odpoledne až do zavíračky? Copak nemá práci nebo osobní život?“ ušklíbla se černovláska. „Nemohla bys ji obsluhovat ty? Mě hrozně znervózňuje,“ zaprosila. „Prosím, Amiro, vezmu si za to lidi na zahrádce.“
„Celou zahrádku za jeden stůl?“ podivila se Amira a znovu pohlédla do rohu. Dívka, ne spíš mladá žena, upírala pohled do notebooku a její prsty pobíhaly po klávesnici v naprostém soustředění. „Co tě na ní může znervózňovat?“
„Já nevím,“ přiznala její kolegyně. „Má prostě… takovou divnou auru.“
Amira protočila oči. „Tak fajn, postarám se o ni.“
„Děkuju!“ vydechla s úlevou černovláska, popadla několik jídelních lístků a zmizela s nimi na zahrádce.
Amira nevěřícně zavrtěla hlavou a pustila se do vaření latté. O tři minuty později pokládala na stůl vedle počítače horkou kávu a dva čerstvé čokoládové croissanty.
Dívka na sedačce sebou trhla a prudce vzhlédla. Její ruce jako blesk zmizely pod stolem.
„Omlouvám se,“ vyhrkla překvapeně Amira a instinktivně o krok ucouvla. „Nechtěla jsem vás vylekat.“
Dívka se uvolnila a pohlédla jí do tváře. Měla zvláštní zelenošedé, a tak světlé oči, až to vypadalo, jako kdyby zářily svým vlastním světlem. Amira měla pocit, jako kdyby ji svým pohledem dokázala prohlédnout skrz naskrz.
„To nic,“ odvětila dívka. „Moc jsem se zabrala do práce.“ Pak stočila pohled ke croissantům. „Já si ještě neobjednala.“
Amira se začervenala a najednou si nebyla jistá, že jít naslepo byl dobrý nápad. Odkašlala si. „Já vím. Ale pokaždé si objednáváte to samé, tak mě napadlo… Můžu to odnést!“ navrhla a natáhla se pro talířky.
Hnědovlásčina ruka vystřelila jako útočící had a sevřela jí zápěstí, až překvapeně zalapala po dechu. Měla pocit, jako kdyby jí tělem projelo zvláštní zachvění, a stisk okamžitě povolil.
Zelenošedé oči se na ni opět upřely a byly ještě pronikavější než předtím.
„O-omlouvám se,“ zamumlala nervózně. „Mám je tu nechat?“
Dívka přikývla. „Ano, děkuji.“
Amira si skousla ret, otočila se na patě a raději se rychle vytratila. Měla pocit, jako kdyby na sobě cítila její pohled, ale když se letmo ohlédla, dívala se dívka do počítače.
„Vidíš,“ zašeptala její kolegyně, když procházela kolem ní. „Říkala jsem ti, že je divná. Má strašně zvláštní pohled.“
„Jo,“ připustila neochotně Amira. „To má.“
————————————————————————-
Postarší muž se zamračil na obrazovku počítače, a ještě jednou prošel celou diagnostiku. Naposledy zaváhal, než poslal data do tabletu, sebral ho ze stolu a zamířil po schodech do patra, kde zaklepal na dveře uprostřed chodby.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř.
Kancelář, do které vstoupil, byla plná světla, přestože měla stěny obložené tmavým dřevem a policemi přeplněnými černými šanony.
Za mohutným vyřezávaným stolem seděla žena v dokonale padnoucím kostýmku a s nakrátko ostříhanými černými vlasy učesanými po vzoru třicátých let. Ve tváři již měla spoustu drobných vrásek, ale modré oči jí zářily nezkrotnou energií.
„Velitelko Richterová,“ zamumlal muž a přistoupil ke stolu. Když na něho pohlédla, podal jí svůj tablet. Krátce na něj pohlédla, než zvedla oči opět k technikovi, který jí ho přinesl, a čekala na vysvětlení.
„Myslím, že se někdo dostal do našich systémů.“
„Myslíte nebo víte?“ zeptala se. Její autoritativní hlas šlehal jako bič.
Muž si odkašlal. „Jsem si jistý, velitelko. Hacker za sebou nezanechal skoro žádnou stopu a nejspíš bychom ho ani neodhalili, kdyby se dovnitř nenaboural opakovaně během posledních několika dnů.“
„Opakovaně?“ zeptala se překvapeně a rudě nalíčené rty se jí stáhly do nespokojené grimasy. „Víme, po čem šel?“
„Myslím, že se snažil dostat k archivním souborům se záznamy z doby zhruba před třinácti lety.“
Žena se zarazila a zamračila se. „Jste si jistý? Nezajímal se o nic aktuálního?“
„Pokud vím, tak ne. Zatím.“
„Jak to myslíte, zatím?“ zeptala se ostře Richterová a postavila se s rukama opřenýma o desku stolu. „Copak jste mu nezabránili, aby opětovně narušoval naši bezpečnost?“
Muž se přikrčil. „Ještě ani nevíme, jak se dostává dovnitř.“
Richterová pevně sevřela rty a zhluboka se nadechla. „Vyhlaste nouzový stav a okamžitě nás izolujte od sítě a zapečeťte databanky. Chci vědět kdo a jak se nám dostal do systémů. A odvolejte naše agenty z terénu zpět na základnu. Ať jsou všichni v pohotovosti a ozbrojení.“
„Ano, velitelko!“ vyhrkl technik a vyrazil ze dveří tak rychle, že je za sebou zapomněl zavřít.
Žena se znovu posadila do křesla a zahleděla se na tablet před sebou. Proč by měl někdo zájem o třináct let staré záznamy?
Zaváhala, ale pak sáhla do stolu pro složku, kterou měla uloženou navrchu. Byla stará jen pár dní. Otevřela ji a vytáhla fotku, kterou pořídila bezpečnostní kamera na letišti. Tvář nebyla příliš ostrá a byla skrytá pod černou kšiltovkou, ale i tak jí program přiřadil šedesátiprocentní schodu. Věděla, že je to málo, ale ta šance tu byla.
Odložila fotografii na stůl a zvedla telefon.
„Olivere, přijď do mé kanceláře hned, jak se vrátíš,“ zanechala zprávu, vstala a zamířila do řídícího centra. Ať už tohle narušení znamenalo cokoliv, nehodlala nic riskovat a chtěla dohlédnout, že každý ví, co má dělat.
————————————————————————-
Nierty si unaveně promnula tvář a na okamžik se zadívala oknem na ulici. Nedokázala se na svou práci soustředit a dělala zbytečné chyby, které ji stály čas.
Pohledem zalétla k mladé servírce, která ji dnes obsluhovala. Stála o pár stolů dál a přijímala objednávku od dvou starších dam. Měla široký úsměv, při němž se jí dělaly ve tvářích ďolíčky. Hnědé vlasy tak světlé, že by je někteří označili spíše za blonďaté, měla zastřižené pod lopatkami a stažené do culíku, aby jí při práci nepřekážely.
Znovu se zahleděla do monitoru a povzdechla si. Litovala, že ztratila veškeré své soubory a poznámky, které za ta léta vypracovala, ale vzhledem k tomu, že nikam nevedly, bylo to možná jen dobře. Jenže teď neměla vůbec nic a její možnosti byly omezené.
Ještě hodinu se pokusila pracovat, ale pak to vzdala, sbalila si své věci a šla zaplatit. Stejně bude kavárna brzy zavírat. Vyšla na ulici a zamířila pryč. Pak se však zastavila a zaváhala.
Zhluboka se nadechla. Neměla by otálet. Když se té dívky dnes dotkla, rozhodně něco cítila. Nemusí to nic znamenat, ale pokud ano, je zbytečné riskovat a ztrácet další čas. Každým dnem se riziko, že ji najdou, zvyšuje. Buď ji otestuje, nebo bude muset zmizet.
Rozhodla se. Rychle se rozhlédla a vklouzla do úzké boční uličky, kde stála malá bílá dodávka se jménem kavárny na boku. Ukryla se za ní, schovala brašnu s notebookem za popelnice a čekala.
Za půl hodiny z kavárny zadním vchodem vyšly obě servírky a zamknuly za sebou. Rozloučily se a každá zamířila jiným směrem.
Nierty jako stín zamířila za světlovlasou dívkou, a když byla skoro na konci uličky, chytla ji za rameno.
Dívka vyjekla, vytrhla se jí a uskočila.
„No dopr-“ zaklela a položila si ruku na hruď, jako kdyby se bála, že jí srdce vyskočí ven. „Zbláznila ses?!“ vychrlila ze sebe rozhořčeně a na všechny zdvořilosti mezi hostem a servírkou rázem zapomněla.
„Omlouvám se,“ odvětila tiše Nierty ze stínů. „Jen jsem se chtěla na něco zeptat.“
Amira se podezřívavě zamračila. „Často takhle přepadáš lidi v temných uličkách?“ nadhodila a uvědomila si, že tam ve tmě stojí úplně sama s cizí dívkou. Sice nevypadala nebezpečně a rozhodně nebyla o moc starší než ona, jestli vůbec, ale i tak se jí v žaludku usadil nepříjemný pocit.
„Většinou ne,“ prohodila Nierty a vystoupila ze stínů víc do světla z hlavní ulice.
„No… a na co ses chtěla zeptat?“
Nierty se už nadechovala k otázce, když jí pohled padl něco za Amiřinými zády. Oči se jí rozšířily.
„Hej!“ ohradila se dotčeně Amira, když ji chytla za zápěstí a strhla hlouběji do uličky.
Z jejího dotyku Amiru svrběla kůže. Jako kdyby jí rukou proudil slabý proud, což byl nesmysl. Rozhodně z toho však byla nervózní. Neznámá dívka se chovala podivně a Amira si přála, aby byla co nejdál od ní.
Chtěla se jí vyškubnout a odejít, ale stisk ještě zesílil, až sykla bolestí.
„Počkej,“ zašeptala Nierty a vyklonila se, aby viděla do ulice.
V tu chvíli se cosi sneslo ze střechy nad jejich hlavami a skoro neslyšně dopadlo přímo za nimi.
Amira vykřikla. Nierty ji pustila a odstrčila na stranu, až zády dopadla na zeď sousedního domu a udeřila se do hlavy. Omámeně se svezla na kolena a zamrkala, aby zahnala slzy, které jí vyhrkly do očí.
Dívka před ní se s někým prala. S mužem skoro o dvě hlavy vyšším než ona, i když nikterak svalnatým. Jejich pohyby byly neuvěřitelně rychlé. Oba funěli, ale nezdálo se, že by někdo z nich měl navrch.
„Uteč!“ křikla na ni přes rameno Nierty. Za ten okamžik nepozornosti si vysloužila ránu do žeber. Hekla a klopýtla ke stěně. Rychle se však vzpamatovala, odrazila se od ní rukama a znovu se vrhla do boje.
Amira nevěděla, co se děje, ale ani to nechtěla zjišťovat. Strach jí sevřel útroby. Vyškrábala se na nohy a vyrazila k ulici a ke světlu, když jí někdo zastoupil cestu.
Zalapala po dechu a pokusila se proběhnout kolem, ale hřmotná postava ji chytla a přimáčkla k sobě. Ohbí paže jí neznámý muž obtočil kolem krku, až zasípěla nedostatkem vzduchu.
„To stačí, Salvétir!“ zahřměl tak, že cítila, jak mu jeho hlas rezonuje hrudí.
Nierty se prudce ohlédla a muž, s nímž bojovala, jí uštědřil ránu do spánku. Spadla na kolena a ruce si sedřela o špinavý asfalt. Než se stihla vzpamatovat, nakopl ji do žeber a poslal zády ke stěně.
Zapřela se, jako kdyby se i s bolestí staženým obličejem chtěla dál prát, ale hlas velkého muže ji zarazil.
„Řekl jsem dost, nebo téhle zlomím vaz.“
Nierty vzhlédla ke dvojici rýsující se proti světlu a zaváhala. Propočítala své šance. Nakonec se pomalu posadila a zvedla ruce, jako kdyby se vzdávala. Mladší a vyšší z mužů odněkud vytáhl pouta a hrubě jí zkroutil ruce za zády.
„Dlouho ses schovávat nedokázala, co?“ ušklíbl se pohrdavě. Měl silný americký přízvuk, třebaže česky mluvil plynule.
„Polib mi, Nigeli,“ zamumlala Nierty vzdorně, za což si od něho vysloužila ránu pěstí do obličeje. Z roztrženého rtu jí začala okamžitě téct krev. Vyplivla rudý chuchvalec slin a nenávistně se na něho zadívala.
„Co s touhle?“ zeptal se Nigel a ukázal na Amiru zoufale se zmítající v ocelovém sevření.
„Svědky nepotřebujeme,“ odvětil rozložitý muž a pustil ji.
Amira překvapeně klopýtla, a když se narovnala, zamrazilo ji až do morku kostí. Zírala přímo do ústí hlavně malé černé pistole. Ztuhla a přestala dýchat.
„NE!“ vykřikla Nierty a vymrštila se ze země. Ramenem vrazila do Amiry v okamžiku, kdy ztichlými ulicemi zazněl výstřel.
Amira hekla bolestí, když dopadla bokem na chladnou zem. Zvonilo jí v uších. Nierty se z ní odvalila, jen aby schytala další kopanec do žeber. A pak další a ještě jeden s takovou razancí, až i přes hučení krve v uších uslyšela praskání kostí.
„Čubko,“ zavrčel na ni z výšky Nigel a znovu pozvedl zbraň Amiřiným směrem.
„Je Nadaná!“ zachroptěla Nierty s bolestně staženým obličejem. Nigel zaváhal. Šlehl po ní podezřívavým pohledem.
„Vymýšlíš si.“
„Víš, že to umím poznat,“ zašklebila se. „Nevím, co umí, ale zastřel ji, a já ostatním řeknu, jakou šanci jsi promarnil.“
Nigel stáhl koutky úst a tázavě pohlédl na svého komplice.
„Vezmem ji s sebou,“ dostalo se mu odpovědi a než se Amira stihla vzpamatovat, udeřilo ji cosi do hlavy a ona padla obličejem k zemi.
————————————————————————-
V domě bylo rušno a vzduchem se neslo špatně potlačované napětí. Mladý muž se protáhl mezi několika lidmi a vyrazil do schodů, přičemž stupně bral po třech. Zaklepal na dveře uprostřed chodby, a aniž by počkal na vyzvání, vstoupil dovnitř.
„Co to má znamenat?“ zeptal se ostře a rozhodil nechápavě rukama. „Odvoláš mě z terénu a pak necháš vypnout komunikaci?“
Velitelka Richterová vydala dvěma mužům stojícím vedle ní poslední pokyny a rukou je propustila. Teprve když se za nimi zabouchly dveře, káravě na něho pohlédla a jejich stejně sytě modré oči se střetly v krátkém souboji, než ho donutila se odvrátit.
„Nezapomínej, jak se chovat před ostatními členy Organizace, Olivere,“ napomenula ho nevzrušeně. Jen protočil oči.
„Tak co se děje? Proč ten poplach?“
Žena přešla ke stolu a ze zásuvky vylovila fotografii z letištní kamery. „Je zpátky,“ řekla a podala mu ji, než se usadila v křesle a složila ruce do klína.
Mladík se na fotografii nějakou dobu díval, než ji chladně odhodil na stůl. „To může být kdokoliv.“
„Může. A taky bych si to myslela, kdyby se někdo nenaboural do našich systémů. Opakovaně během posledních pár dní.“
„To pořád nic nedokazuje,“ zabručel a prohrábl si hnědé vlasy, které měl na temeni delší, zatímco na spáncích je měl velmi krátké.
„Ten hacker hledal soubory staré třináct let.“
Trhnul sebou a strnul uprostřed pohybu. „Třináct let?“
Richterová přikývla.
„Do hajzlu. Je to ona,“ zaklel Oliver a začal pochodovat po místnosti. „Víme, jestli je tu sama? Kde je? Jaký má cíl?“
„Víme jen to, co jsem ti právě řekla,“ odvětila klidně žena. „A právě proto jsem stáhla všechny z terénu. V posledních několika týdnech jsme přišli o několik agentů. Nehodlám nic riskovat.“
Oliver se nespokojeně zamračil. „Když stáhneš všechny sem, jenom dáš Řádu větší cíl,“ namítl. „Tahle základna je už moc stará. Jsme tu příliš dlouho. Říkal jsem to už před třemi roky.“
„Já vím, Olivere,“ řekla Richterová a do hlasu jí pronikla břitkost. „Jsem si toho vědoma stejně jako ty, ale budovat nové základny je finančně nákladné a v posledních letech už nemáme takovou podporu co dřív.“
Ozvalo se prudké zaklepání na dveře a dovnitř vpadl zadýchaný postarší technik.
„Víme, odkud se připojil!“ vyhrkl, něco rychle naťukal na tabletu a deska zabudovaná ve vyřezávaném stole ožila. Ve vzduchu před nimi se objevil plán města. „Vysledovali jsme signál na tuhle adresu. Pokud víme, připojil se ten hacker pokaždé odsud.“
Velitelka si s Oliverem vyměnila pohled.
„Není tak pitomá, aby zůstávala na jednom místě,“ prohodil tiše ale přesvědčeně.
„Pokud k tomu nemá důvod,“ namítla.
Technik si odkašlal. „Ehm, také jsme zachytili hlášení místní policii. Podle všeho nějaký svědek nahlásil rvačku a snad i střelbu poblíž této adresy.“
„Tím jste měl začít!“ obořil se na něho ostře Oliver.
„Olivere, vezmi si Michaela a běžte to prošetřit. Hned!“ vložila se do toho Richterová a obrátila se na technika. „Zajistěte jim technickou podporu a připravte záložní tým.“
„Ano, velitelko!“ přikývl rázně muž a rychle zmizel z místnosti. Oliver už byl dávno pryč.