Amira měla pocit, že se s ní točí celý svět. V hlavě jí dunělo a ve tváři, kterou si sedřela o špinavý asfalt, jí tepalo. Jen matně si uvědomila, že jí někdo skroutil ruce za záda a spoutal ji.
„No tak vstávej,“ zahučel jí nad hlavou hlas toho vysokého vytáhlého muže, který se tu tak znenadání objevil a přepadl je. Chytil ji za paži a vytáhl na nohy.
Zavrávorala a žaludek se jí zhoupnul jako na vodě. Zamrkala, aby zahnala slzy, které jí rozmazávaly pohled. Nigel jí trhnul rukou a přitáhl si ji blíž. Zezadu jí stále svíral ruku v ocelovém stisku a k její hrůze jí přitlačil k hlavě ústí pistole.
„Zee, dojdi pro auto, já je pohlídám.“
Hromotluk se beze slova otočil a zmizel za rohem.
Nierty pořád ležela na zemi a mělce a rychle oddechovala. Nigel si ji prohlížel a na tváři měl opovržení.
„Vážně sis myslela, že se ti podaří Řádu zmizet?“ zeptal se posměšně. „Nedalo ani moc práce tě najít.“
Nierty se pomalu posadila. Bylo vidět, že má bolesti. Ve tváři byla popelavě bledá a hrbila se. Neodpověděla. Ani se na něho nepodívala.
Nigel se zamračil. Amira se zajíkla, když ji prudce otočil čelem k sobě a se zbraní pod její bradou se jí zblízka zadíval do tváře.
„Vážně jsi Nadaná?“
Amira polkla. „N-nevím, o čem to mluvíte,“ vysoukala se sebe rozechvěle.
Nigelův pohled znovu přeskočil od ní k Nierty a zpátky. A pak se mu v očích objevil záblesk pochopení. Zachechtal se. Nepříjemným a skřípavým smíchem, z něhož Amiře naskočila husí kůže.
„No to mě poser,“ řekl a v hlase mu zazněla dychtivost. „Jak se jmenuješ?“
Amira zaváhala, a když neodpověděla hned, zacloumal s ní jako s kusem hadru. „JAK SE JMENUJEŠ?!“
„Amira!“ vyjekla vyděšeně. „Amira Sarvago!“
Zachechtal se. „Jsi Taoriňanka! Patříš k Devítce!“
Amiře vyhrkly do očí další slzy. „Já vůbec nevím, o čem to mluvíte. Prosím, nechte mě být, já s vámi nemám nic společného!“
„No,“ ušklíbl se Nigel spokojeně, „teď už máš.“
Chvíli na to zabrzdila u krajnice bílá dodávka. Nigel od sebe Amiru odstrčil a zbraní ukázal na boční dveře. „Otevři a vlez dovnitř.“
V tu chvíli Nierty zaútočila. Využila jeho nepozornosti a vrhla se na něho. Ramenem ho nabrala do žaludku a přimáčkla ke zdi.
„Uteč!“ zařvala na Amiru, zatímco se snažila Nigela zadržet, co nejdéle dokáže. „Dělej!“
Amira nepotřebovala pobízet. Rozběhla se uličkou na druhou stranu, pryč od dodávky, zpátky k hlavnímu vchodu do kavárny.
Vyběhla na ulici osvětlenou pouličními lampami a přímo do silnice. Vyjekla a klopýtla, když ji oslepila světla auta. Dopadla tvrdě na asfalt. Srdce jí vynechalo.
————————————————————————-
„BRZDI!“ zařval Michael, když koutkem oka zahlédl pohyb u silnice.
Oliver automaticky šlápl na brzdy, až se jim bezpečnostní pásy zařízly do ramenou. Někdo mu vběhl přímo před kola.
„Do hajzlu!“ zaklel, nechal motor běžet a vyskočil z auta. Vrhnul se k dívce, choulící se na silnici a převrátil ji na záda. Trhla sebou a vytřeštila na něho oči.
Během vteřiny zhodnotil situaci. Všiml si jejích spoutaných rukou a ztrhaného vyděšeného výrazu ve tváři. Pak ho ženský výkřik donutil zvednout pohled a zadívat se do temné uličky.
„Michaeli, postarej se o ni!“ zavelel a vyrazil vpřed. Byla příliš tma na to, aby viděl, co přesně se před ním odehrává, ale byl ochotný to risknout.
Sáhl do pouzdra za pasem a vytasil pistoli.
„Nikdo ani hnout!“ zařval z plných plic.
Zápolící dvojice strnula. Pak se vyšší z nich pohnula a sevřela drobnější postavu před sebou jako živý štít.
„Odhoď to, nebo jí ustřelím hlavu!“ zařval Nigel.
„Střílej, Olivere!“ zaznělo ve stejném okamžiku.
Mladík na okamžik ztuhl. Poznal ten hlas, i když ho už hodně dlouho neslyšel. Zastavil se na místě a rozkročil se, zbraň však nesklonil. Dodávka na konci ulice stínila většinu světla z druhé strany, a tak neviděl skoro nic. Nemohl vystřelit, aniž by věděl, na koho míří.
„Řekl jsem, abys to zahodil!“ zařval na něho nepříčetně neznámý mužský hlas.
„Fajn, jen klid,“ odvětil a zvedl ruce nad hlavu, aby bylo vidět, co dělá. Pomalu se sehnul a položil zbraň na zem.
Zhluboka se nadechl, a když se narovnal, upřel na přetahující se dvojici soustředěný pohled. Ve vzduchu ucítil vůni kovu. Natáhl se po své vnitřní energii a pevně ji uchopil.
„Co to, k-“ zachrčel překvapeně Nigel námahou. Jeho vlastní ruka s pistolí se zvedla a místo na Nierty teď mířila na něho. Snažil se jí dát dolů, ale pistole ho táhla vzhůru.
Nierty se napjala a vší silou ho temenem hlavy udeřila do obličeje. Pustil ji, pustil i zbraň, která zůstala viset ve vzduchu, jako na provázku, a vrhnul se na stranu.
Třeskl výstřel a kulka se zavrtala do boku dodávky. Nigel trhnul bočními dveřmi a naskočil dovnitř.
„JEĎ!“ zařval a auto vyrazilo pryč.
Oliver se sehnul pro svou pistoli a rozběhl se za ním, ale když dorazil na konec uličky, bylo auto dávno pryč. Otočil se a se zbraní stále v pohotovosti pohlédl na Nierty, která se ramenem opírala a zeď a ztěžka dýchala.
Došel k ní a bez jediného slova ji začal šacovat.
„Pouzdro za pasem,“ zašeptala skoro neslyšně.
Sáhl tam a vytáhl malou pistoli. Pak pokračoval a důkladně prohledal i zbytek.
„Pořád tak přehnaně důkladný,“ zamumlala a zakymácela se, když se pokusila narovnat. Tak tak ji stihl zachytit, když se začala poroučet k zemi.
Sykla bolestí a na rtech se jí objevila krev.
„Zatraceně,“ zaklel. „Michaeli! Potřebuju tě tady!“
Michael se během chvilky objevil vedle nich a položil dívce napůl v bezvědomí ruce na spánky. Na okamžik zavřel své oříškově hnědé oči, a když je znovu otevřel, mračil se.
„Musíme ji dostat zpátky na základnu.“
„Dobře, pomoz mi.“
Michaelovi se v ruce objevil drobný klíček a během pár vteřin uvolnil dívce ruce. Pak ji podepřeli každý z jedné strany, a co nejrychleji ji vlekli k autu.
„Kdo je to?“ zeptal se Oliver s funěním, když si všiml neznámé dívky, stojící u auta s Michaelovou mikinou kolem ramen. Pořád byla bledá jako stěna a třásla se.
„Ještě nevím. Je v šoku,“ zamumlal Michael.
Když je Amira viděla přicházet, nepřímila se. Zamrazilo ji, když viděla, jak mezi nimi neznámá dívka bezvládně visí. Pohnula se a rychle otevřela zadní dveře u jejich auta, aniž by nad tím přemýšlela.
„Držím ji,“ zabručel Oliver. Michael pustil Nierty, oběhl auto a druhými dveřmi vlezl dovnitř, natáhl se pro ni a Oliver ji opatrně naložil dovnitř.
Když za ní zabouchl dveře, pohlédl na Amiru, která se před jeho pátravým pohledem přikrčila a uhnula očima. Měla pocit, jako kdyby ve vzduchu ucítila kov. Rychle to však pominulo.
„Sedni si dopředu, musíme odsud zmizet,“ pobídl ji neznámý mladík, a když zaváhala, položil jí ruku na rameno.
Cukla sebou, ale držel ji pevně, aby se mu nevytrhla.
„Můžou se vrátit,“ připomněl jí chladně. „Nasedni.“
Pohlédla mu do očí. Byly tvrdé a plné odhodlání. Přesto měla pocit, jako kdyby její srdce zpomalilo svůj zběsilý běh. Přikývla a nasedla. Byla příliš unavená na to, aby nad tím vůbec přemýšlela. Přinejmenším na ni nemířil zbraní.
————————————————————————-
Bylo pozdě večer. Slunce už dávno zapadlo a chlapec vedle ní spal. Musela mu únavou usnout v náručí, protože ji pořád ještě jemně svíral.
Zavrtěla se, a když se neprobudil, opatrně se mu vysmekla a bosýma nohama přešla jeho pokoj k pootevřeným dveřím. Vykoukla na chodbu, a když se ujistila, že nikdo není v dohledu, protáhla se škvírou a zamířila ke schodišti.
Měkký koberec tlumil její kroky. Náhle strnula. Z přízemí zaslechla hlasy. Opatrně sešla poslední schody a nakoukla za roh.
„Miriam, co budeš dělat?“
Muž v černém obleku s výraznými lícními kostmi a šedýma očima seděl naproti ženě v županu se strhaným výrazem ve tváři a delšími černými vlasy rozcuchanými, jako kdyby právě vstala z postele. Mlčela.
„Co bude s tou dívkou?“
Žena sebou trhla a vzhlédla k němu. „Postarám se o ni,“ zašeptala ochraptělým hlasem. „Z Devítky jsem zůstala jediná. Už nemůžu riskovat. Musím se stáhnout a… vycvičit nové společenství. Dlužím to Inar.“
Muž chápavě přikývl, natáhl se a konejšivě jí stiskl rameno. Pak vzhlédl a oči se mu rozšířily překvapením.
„Co tu děláš?!“ vyhrkl a postavil se.
Dívenka se rozběhla ke dveřím. Už sahala po klice, když ji za drobnou ručku chytila Miriam a strhla ji zpátky.
„Pusťte mě!“ vykřikla a pokusila se ženě vytrhnout. „Chci jít domů! Chci za mámou!“
Miriam sklopila hlavu a zavřela oči.
„Tvoje máma je mrtvá,“ zašeptala zlomeně. „Nikdo na tebe doma nečeká. Musíš teď zůstat tady.“
„Já nechci!“ vřískla holčička a rozzuřeně kousla do ruky, která ji svírala.
Miriam ji pustila, ale zároveň se druhou rukou zapřela o dveře, takže je dítě nemohlo otevřít, i když cloumalo klikou vší silou.
„Inar!“
Na schodech se objevil Oliver a běžel k nim. Dívenka popotáhla a přestala se snažit utéct.
„Ne-neříkej m-mi tak,“ vysoukala ze sebe mezi trhavými záškuby vzlyků. Z očí se jí vyřinuly slzy.
„To nic, Inar,“ zašeptal chlapec a pevně ji stiskl v náručí, zatímco dospělí je bezradně sledovali. Zvedl děvčátko ze země a odnesl ji pryč.
————————————————————————-
Amira seděla na židli v tiché místnosti a v rukou svírala hrnek s teď už studenou kávou. Neměla tušení, jak dlouho už tam je. Nikde nebyly žádné hodiny a její věci jí vzali v okamžiku, kdy překročila práh domu. Zalitovala, že se nepokusila utéct, když zastavili před domem, ale byla si celkem jistá, že by se jí to stejně nepodařilo. Sotva na to stihla pomyslet, mladý muž, který řídil, obešel auto a vytáhl ji ven. Bez jediného slova ji dotlačil dovnitř, zatímco ze dveří se hrnuli další lidé, kteří se vrhli k autu, a zavedl ji do prázdné místnosti hned za vstupní halou.
Pak jí sebral telefon a řekl jí, aby tady počkala, a odešel. Po nějaké době se objevila postarší žena a donesla jí hrnek s kávou a zkontrolovala a ošetřila její zranění. Na její otázky jen řekla, že brzy někdo přijde, a pak odešla i ona. Od té doby tu jen seděla a zírala před sebe.
Neodvažovala se pustit hrnek, aby se nemusela dívat, jak se jí třesou ruce. Měla pocit, že něco v ní přestalo fungovat správně.
Trhla sebou, když cvakla klika a dveře se konečně otevřely.
Prudce vzhlédla. Byl to ten mladík, s pronikavýma modrýma očima, který ji sem dovedl. Pohlédl na ni s nic neříkajícím pohledem ve tváři a sedl si na židli naproti ní.
„Omlouvám se, že jsme tě tu nechali tak dlouho čekat,“ začal, opřel se do židle, natáhl nohy a založil si ruce na prsou.
Možná to mělo působit uvolněně, ale byl tak napjatý, že to na Amiru působilo spíš výhružně.
Znova ji sjel pohledem od hlavy k patě.
„Ty nemáš ani tušení, o co dneska šlo, co?“ zeptal se a z jeho hlasu zazněla únava a rezignace.
Zavrtěla hlavou.
Vydechl a opřel se lokty o stůl tak prudce, až sebou trhla. Všiml si toho a rozevřel dlaně ve smířlivém gestu.
„Promiň. Nemusíš se bát. Tady ti nic nehrozí.“
Amira sevřela hrnek ještě pevněji. Donutila své zpomalené myšlenky soustředit se.
„Proč jsem tady?“ zeptala se potichu.
Mladík zaváhal. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se místo odpovědi.
Amiru napadlo, že by mohla zalhat, ale měla nepříjemný pocit, že by jí to nepomohlo.
„Co jste zač?“ opanovala další otázkou.
Mladík si povzdechl. „Na tohle nemám čas. Tohle je vážně důležité.“
„Ani nevím, jak se jmenuješ!“ namítla Amira.
„Oliver.“
Překvapeně na něho pohlédla. „To je všechno? Nic víc mi neřekneš?“
Oliver si promnul tvář. „Odpověz mi na mé otázky a já ti pak zodpovím ty tvé.“
„Dobře,“ vydechla Amira rezignovaně. „Jen… nevím, kde začít.“
„Začni třeba tím, jak dlouho znáš tu ženu, která s tebou dnes byla v té uličce.“
„Neznám ji,“ namítla. „Posledních pár dní chodila k nám do kavárny. Vždy si jen objednala a pak pracovala na počítači. Dnes jsem s ní mluvila vůbec poprvé. Donesla jsem jí latté a croissanty, vždycky si objednala to samé. Ani nevím, jak se jmenuje.“
„Dobře. Proč jste spolu byly v té uličce? Co se tam stalo?“ popostrčil ji Oliver, když se bezradně odmlčela.
„Já… odcházela jsem z práce, když se tam zničehonic vynořila. Chtěla se mě na něco zeptat.“
„Na co?“
„To já nevím,“ zavrtěla Amira hlavou. „Najednou se začala chovat hrozně divně. Teda… ještě víc než předtím. A pak se tam objevil ten vysoký muž. Jakoby snad seskočil ze střechy a začali se spolu prát. Myslím, že mu říkala Nigel. Měl přízvuk, nejspíš americký, ale nejsem si jistá. Ona… křikla na mě, abych utekla, ale ten druhý mě chytil a začal vyhrožovat, že mě zabije. Vzdala se a ten vysoký, Nigel, jí spoutal ruce. Pak… pak řekli, že svědky nepotřebují a-“
Zajíkla se a rychle zamrkala, když jí při té vzpomínce vyhrkly slzy do očí. Oliver se ani nepohnul a trpělivě čekal, dokud nebude pokračovat dál.
„Najednou na mě ten vysoký mířil zbraní,“ pípla, pustila hrnek a přitáhla si Michaelovu mikinu blíž k tělu.
„Co se stalo potom?“ pobídl ji lehce Oliver.
„Ona mě strhla na zem. Skočila na mě, když vystřelil. A pak řekla, že… že jsem nadaná.“
Oliver se prudce nadechl, ale ona si toho nevšimla. Pohled upírala na desku stolu a třásla se.
„Nevím, co tím chtěla říct, ale myslím, že mě nezabili jen kvůli tomu. Ten, co mě předtím chytil, odešel, zatímco ten vysoký chtěl vědět, jak se jmenuju. Říkal… já nevím… něco o nějaké devítce?“
Konečně k němu vzhlédla a jemu dalo zabrat, aby zachoval klidnou tvář, ze které nemohla nic vyčíst.
„Říkali ještě něco?“ zeptal se.
„Asi ano, nevím,“ zavrtěla hlavou. „Stalo se to všechno tak rychle…“
Přikývl. „Dobře. Děkuju.“
Začal vstávat.
„Počkej! Slíbil jsi mi odpovědi!“
Zarazil se a znovu na ni pohlédl. Byla potlučená, vyděšená a vypadala, že se každou chvíli zhroutí.
„Dám ti je,“ řekl po chvíli váhavě. „Ale až zítra. Měla by ses nejdřív vyspat.“
Chtěla něco namítnout, ale on už zamířil ke dveřím a otevřel je. Za nimi čekala stejná žena, která jí předtím donesla kafe.
„Vezměte ji do pokoje, dejte jí něco k jídlu a dohlédněte, ať si odpočine.“
Žena rázně přikývla, počkala, až odejde a pak pohlédla na Amiru. „Tak pojďte,“ pobídla je ne nelaskavě.
Dívka zaváhala. Nakonec se ale pomalu zvedla a zamířila k ní.
„Bude to dobré,“ kývla na ni neznámá žena přívětivě, stiskla jí chlácholivě rameno a nasměrovala ji ke schodišti vedoucímu do patra.
————————————————————————-
Zavrtěla se a něco skoro neslyšně zamumlala. Muž vedle ní vzhlédl k její stažené tváři. Cítil, že se začíná probouzet.
„Jen klid,“ zamumlal. Měl příjemný sametový hlas.
Znovu sebou cukla. Pomalu začínala vnímat. Jako první se jí do mysli vkradla bolest, ale už nebyla tak ostrá jako předtím. V místě, kam ji do žeber nakopli, cítila dotek něčeho jemného a hřejivého.
Zamrkala do světla přistavené lampy a otočila hlavu.
Prudce se posadila a zaskučela, když jí bokem projela ostrá bolest.
„Jen klid!“ zopakoval muž a zvedl ruce do vzduchu. Ty samé ruce, které doteď měl položené na její holé kůži. „Prosím, nehýbej se. Máš zlomená dvě žebra a tři naštípnutá. Jedno propíchlo plíci. Snažím se ti pomoct.“
„Ruce-pryč!“ zasyčela ostře a pevně k sobě přitiskla tenkou deku, kterou byla přikrytá. Moc dobře si uvědomovala, že pod ní má pouze spodní prádlo. Tedy alespoň jednu jeho část.
Muž se na stoličce předklonil a zatlačil jí do ramen, aby ji donutil si znovu lehnout.
„Nesahej na mě!“ vykřikla a znovu zaskřípala bolestně zuby, když se prudce nadechla.
Povzdechl si a vyslal do svých rukou trochu tepla. Ucítila, jak její tělo ochabuje a malátní.
„N-Ne!“ zajíkla se vyděšeně a pokusila se bránit, ale tělo ji neposlouchalo.
„To nic,“ zašeptal uklidňujícím hlasem, nadzvedl se a pomohl jí znovu se položit. Urovnal jí deku a její ruce položil podél těla. Pak vlastními dlaněmi vklouzl pod deku a přejel jimi po její hrudi.
Trhla sebou, stiskla zuby a zavřela oči. Jeho dotek byl jemný a hřejivý a… intimní.
Odkašlal si a v jeho hlase zazněla trocha pobavení. „Omlouvám se, ale abych mohl vyléčit tvé zranění, musím se k němu dostat co nejblíže. Přísahám, že jsem se díval, co nejméně to šlo.“
Cítila, jak jí hoří tváře. „Co jsi zač?“ zeptala se obezřetně. Když se na něho lépe zadívala, všimla si, že je vlastně ještě hodně mladý. Rozhodně mu nebylo víc než dvacet pět let.
„Jsem Michael, léčitel,“ odvětil soustředěně.
„To mi došlo,“ zamumlala a znovu sebou trhla, když jí jeho hřejivé teplo proniklo do těla přímo k nejbolestivějšímu místu.
„Co jsi mi udělal?“
Pousmál se. „Jen jsem tě trochu paralyzoval. Pacient se léčí snáz, když se nesnaží utéct. Je to jen dočasné. Za pár minut to vyprchá.“
Přejel rukama výš a konečky prstů zavadil o její ňadra. Zaskřípala zuby a odvrátila pohled.
„Neboj, budu naprosto profesionální.“
Donutila se uvolnit a zavřela oči. Několikrát se opatrně nadechla a zeptala se: „Jsme na základně Organizace?“
Přikývl.
„Sakra,“ zamumlala unaveně.
„Nezníš moc nadšeně, Inar.“
Napjala se. „Neříkej mi tak.“
„Promiň.“
„Tak tedy, Nierty, nezníš moc nadšeně.“
Neodpověděla. Otevřela oči a s úlevou pocítila, jak paralýza ustupuje a může otočit hlavou. Znovu se zadívala na léčitele vedle sebe. Byl štíhlý, ale měl široká ramena a vytrénovanou postavu. Rozhodně to nebyl někdo, kdo sedí celý den za stolem. Matně si ho spojila s mužem, kterého ještě napůl zahlédla v té uličce s Oliverem, než ztratila vědomí. V očích měl veselou jiskru a vlasy poněkud rozčepýřené.
Všiml si, že se na něho dívá, a povytáhl obočí. Raději se znovu zadívala ke stropu. Trochu se jí ulevilo, že není v cele, ale v obyčejném, jednoduše zařízeném pokoji.
„Proč jsi přijela do Prahy, Nierty Inar Salvétir?“ prolomil ticho po několika minutách.
Znovu sebou trhla, když použil celé její jméno. Zprvu nechtěla odpovědět a držela rty pevně stisknuté. Čekala, že bude naléhat, ale neudělal to.
Mlčela a on se přesunul blíž k její hlavě a opatrně se dotkl pohmožděnin v její tváři. Uvědomila si, že se jí už mnohem lépe dýchá. Pořád to trochu bolelo, ale už ne tolik.
„Měl jsi nám dát hned vědět, až se probere, Michaeli,“ ozvalo se ode dveří.
Nierty otočila hlavu a zadívala se na Olivera, který se opíral o zárubeň a sledoval je podmračeným pohledem.
„Pořád ji ještě lečím. Pár minut to snad může počkat,“ odvětil klidně.
„Měl jsi ji jen udržet naživu, ne dávat ji kompletně do kupy. Snáz se s ní pracuje, když se nemůže tolik hýbat.“
„Abych ji mohl skutečně uzdravit, potřeboval bych hodiny. Kosti jsou sotva poslepované. Jeden úder a znovu prasknou,“ namítl Michael. Nezvedl hlas, ale přesto mu v něm zaznělo podráždění. „Je to sotva dospělá holka, Olivere, měj trochu soucitu.“
Oliver stočil pohled zpátky k Nierty a ta mu ho odhodlaně opětovala.
„Soucit si už dávno nezaslouží,“ odvětil chladně a narovnal se. „Za pět minut ji přiveď dolu. Ztrácíme čas.“ Na to se otočil a zmizel ve ztemnělé chodbě.
Michael si odfrknul. „Chvíli to snad ještě počká,“ prohodil a znovu se natáhnul, aby se dotknul Niertina obličeje. Ona se však posadila s dekou přitisknutou k hrudi a odstrčila ho.
„Nic mi není,“ řekla chladně. „Kde mám oblečení?“
Michael zaváhal, ale pak se zvedl ze stoličky, došel ke komodě v rohu a podal jí z ní hromádku jejích věcí. Pak odstoupil a otočil se zády.
Pochopila, že ji v místnosti nehodlá nechat samotnou, a ušklíbla se. Začala se strojit a snažila se nevydat ani hlásku. Možná už neměla zlomená žebra, ale bok a další menší zranění pořád cítila. Věděla, že na to, co ji čeká, bude potřebovat všechnu zbývající sílu, která jí ještě zbyla.