Unaveně si promnula obličej a opřela si hlavu do dlaní. Prsty si zajela do dlouhých vlasů a bezmocně je sevřela v pěsti. Ať se snažila sebevíc, nedokázala se dostat dál. Nedokázala najít jediný důkaz, který potřebovala.
Zoufale zaklela a znovu se na židli narovnala. Musí pokračovat. Položila prsty na klávesnici notebooku a zkusila to celé od začátku. Odkud přišli rozkazy? Kdo dostal tu zprávu? Kdo všechno se o tom mohl dozvědět?
Tiché vrznutí ji donutilo prudce vzhlédnout. V celém bytě byla tma a jediným zdrojem světla byla obrazovka počítače.
Pomalu s bušícím srdcem se zvedla a neslyšně se postavila za stůl, aby ji skryly stíny, zatímco světlo z monitoru ozařovalo zbytek pokoje.
Bylo ticho. A pak zaslechla tiché zašustění. Ve dveřích se objevila něčí postava. Byla však příliš velká tma a její oči si ještě nestihly přivyknout z dlouhého zíraní do počítače.
Světlo se odrazilo od něčeho kovového v mužově ruce. Musel to být muž. Poznala to podle držení těla.
Ani se nepohnula. Dýchala pomalu a mělce, aby ji ani to neprozradilo. Byli od sebe sotva tři kroky. A ona neměla žádnou zbraň.
Muž zvedl volnou ruku a zašátral na zdi po vypínači. Světla blikla a oba je na okamžik oslepila.
S divokým výkřikem se vrhla dopředu a vrazila do něho ramenem, až ho odstrčila na stěnu. Proklouzla kolem do obýváku a vrhla se ke dveřím. Musela se dostat pryč.
Zazněl výstřel, po kterém jí začalo zvonit v uších, jak se rozlehl malým bytem, a zrcadlo na stěně vedle ní se roztříštilo. Vykřikla a sáhla po klice. Rozrazila dveře a vrhla se na schodiště.
Venku padal sníh. Ponožky jí klouzaly a studený mráz ji štípal do holých paží. Její dech se srážel v páru. Věděla, že je rychlá. Může mu utéct. Může se dostat dostatečně daleko, aby ho setřásla.
Třeskl další výstřel.
Klopýtla, když jí bokem projela ostrá bolest, a dopadla do sněhu uprostřed parčíku před domem. Roztřásla se a bezmocně zahrabala rukama po vrstvě zmrzlého sněhu. Sotva se dokázala pohnout. Chtěla se znovu postavit, ale nohy ji neposlouchaly.
Křupání bot ve sněhu ji donutilo zvednout hlavu. Zamlženým pohledem před sebou spatřila pár rudých kozaček.
„Co ty tu děláš?!“ zavrčel muž někde za jejími zády. Hlas měl zhrublý námahou a vztekem. Znala ho? Byl jí povědomý, nebo ne? Nebyla si jistá.
„Tak tohle je to ptáče, kvůli kterému je tolik potíží?“ mlaskla pobaveně žena v kozačkách. „Zajímavé.“
„Hrabe se v tom. Musíme ji umlčet, než řekne Organizaci-“
„Ne,“ pronesla ta žena tiše ale rozhodně. „Tomuhle ptáčkovi neublížíš.“
„Zbláznila ses?! Ohrozíme úplně všechno, když ji necháme naživu!“
„Jediné, co je v ohrožení, jsi ty a tvá pozice, a tudíž je to jen tvůj problém, ale tohle ptáče je od teď pod mou ochranou. Bude to naše pojistka.“
„Jestli se mi postavíš do cesty, zastřelím tě jako první,“ varoval ji muž.
Žena se zasmála. „Jen to zkus.“
Zavládlo ticho. Pak kletby a těžké kroky mířící pryč. Rudé kozačky se pohnuly. Jedna z nich se vsunula pod dívčin bok a nešetrně ji otočila. Hnědovláska zaskučela a mrkáním se snažila zahnat slzy. Viděla rudou. Jen karmínově rudou skvrnu oproti černé obloze.
„Ale no tak, ptáčátko,“ pronesla žena klidně a nevzrušeně. „Je to čistý průstřel. Na takové věci se neumírá.“