Návrat domů

Slunce se už sklánělo k obzoru a jeho nečekaně teplé paprsky pronikaly skrz červené a žluté listy rozložitých dubů, jejichž pokroucené větve se skláněly nad vyšlapanou cestou vedoucí k Gamwell Hall. Panské sídlo s hrázděným zdivem a doškovou střechou stálo na malém kopci a shlíželo do krajiny pod sebou.

Jezdec v šedém plášti a oblečením zaprášeným z cest vyjel z lesa a zastavil koně v jeho stínu. Ryzák si odfrknul a unaveně sklonil hlavu.

„Já vím, příteli,“ zamumlal jezdec a popleskal koně po šíji. „Také jsem unavený.“

Aby koni ulevil, sesedl a otěže vzal volně do ruky. Když vykročil směrem k sídlu, kůň ho věrně následoval.

Sotva se přiblížili na dohled, vyšel ze sídla starý muž s ustupujícími šedivými vlasy a v obyčejné, ale kvalitní haleně a hnědém kabátci, a krátce se uklonil.

„Můj pane,“ oslovil váhavě příchozího a pokusil se nahlédnout do stínu pod pláštěm.

„Buď zdráv, Cedriku,“ oslovil ho neznámý přívětivě a stáhl si z hlavy kápi. Na mladé tváři měl několikadenní strniště a pleť opálenou sluncem. Hnědé vlasy se mu vlnily a lepily ke zpocenému čelu.

Starý sluha vytřeštil oči. „M-můj pane!“ vydechl, tentokrát s mnohem větší bázní, a hluboce se uklonil. „Omlouvám se! Nepoznal jsem vás!“

„To je v pořádku, Cedriku. Je tvůj pán doma? Smím dál?“

Sloužící znervózněl a zaváhal. Rychle se rozhlédl kolem a pak kvapně pokynul muži dovnitř. Sotva překročil práh, zabouchl za nimi dveře, až je obklopilo přítmí vstupní síně, z níž do patra vedlo dřevěné schodiště.

„Prosím, tudy! Pospěšte!“ zašeptal napjatě Cedrik a ukázal na dveře s kulatým obloukem nalevo od nich. Poněkud neomaleně postrčil návštěvníka dovnitř. „Počkejte tu!“ dodal důrazně a znovu za ním zavřel dveře.

Netrvalo dlouho a za dveřmi se ozvaly tlumené hlasy a šoupavé kroky.

Starý muž s dlouhými bílými vlasy, který se opíral o svého komorníka, jenž mu pomáhal dovnitř, se zastavil na prahu a zakalenýma očima zamžoural pod těžkými víčky.

„Tak přeci,“ vydechl chraplavě a vydal se k němu. Rozpřáhl náruč a objal svého návštěvníka s nečekanou silou. „Jsi to ty, Robine!“ zajíkl se, a když se odtáhl, měl v očích slzy.

Cedrik se taktně vzdálil a zavřel za sebou dveře.

„Ano, jsem to já,“ přikývl Robin s úsměvem, kterým se pokusil zakrýt své rozpaky. Zaskočilo ho, jak moc hrabě Gamwell zestárl od té doby, co ho skoro před dvěma léty viděl naposledy. Vždycky byl vyšší než jeho děd z matčiny strany, ale nikdy mu nepřišlo, že o tolik. Jak teď stál před ním, ramena shrbená a pohled zastřený, měl pocit, jako kdyby byl pryč mnohem déle.

Pomohl starému muži do vyřezávaného křesla s červenou poduškou. Sám se posadil na dřevěnou stoličku vedle něho.

Hrabě Gamwell zvedl ruku a položil mu ji na tvář. „Nemohu tomu uvěřit,“ zašeptal dojatě. „Jsi tady a jsi naživu!“

Robin se krátce zasmál. „Samozřejmě, že jsem naživu,“ zažertoval. „Nejsem duch.“

Tvář hraběte Gamwella zvážněla a posmutněla a ruka mu klesla na opěrku. „Nevysmívej se starci, chlapče,“ napomenul ho unaveně. „Kéž bys jen věděl. Kdy jsi naposledy dostal nějaké zprávy z domova?“

Robin se nejistě ošil. „Už pár měsíců ne. Od okamžiku, kdy jsem… opustil králův tábor, mě těžko mohlo najít jakékoliv psaní. A v Anglii jsem sotva pár dní. Chtěl jsem se co nejrychleji dostat do Locksley. Hned zítra…“

Hrabě Gamwell ho umlčel mávnutím ruky. „Robine, zpomal trochu.“

Robin se zarazil uprostřed věty. Bylo vidět, že jeho děd sbírá odvahu. Zamrazilo ho a v žaludku se mu usadil těžký kámen. Napřímil se a náhle neklidný se postavil.

„Co se stalo? Co se mi neodvažuješ říci?“

„Tvůj otec,“ vydechl. „Je mrtvý.“

Robin se ani nepohnul. Srdce mu vynechalo, ale ve tváři se mu nepohnul jediný sval.

„Jak?“ zeptal se teprve po značné chvíli, když si byl jistý, že ovládne svůj hlas. „Kdy?“

„Před třemi měsíci. Byl… byl popraven.“

Robinovy zelené oči se rozšířily nevírou. Chřípí se mu rozšířilo prudkým nádechem.

„Popraven?“ nemohl uvěřit svým uším.

Hrabě Gamwell sklonil hlavu, aby nemusel čelit jeho pohledu. „Byl obviněn ze zrady. Podporoval buřiče proti králi, našli u něho dopisy od špehů ze Svaté země. Dokonce se prý snažil najmout saracénské vrahy, aby krále zabili.“

Robin šokovaně ustoupil. „Můj otec byl jedním z nejvěrnějších z králových lidí! Každý to věděl! Nikdy by proti králi neřekl jediné křivé slovo! Když jsem se rozhodl jet s králem do Jeruzaléma, tak mě podporoval! Odjel jsem a… odjel jsem… Můj Bože.“

Jeho hněvivá slova přešla v šepot.

„Měl jsem tu být. Mohl jsem-“

„Nemohl jsi nic!“ skočil mu do nesmyslného mumlání rázně hrabě. V zamlžených očích mu zaplálo nečekanou silou.

„Poslouchej mě, Robine,“ pokračoval naléhavě. „Anglie není stejná, co král Richard odjel na křížovou výpravu. Lidé jsou podezřívavější, musíš si dávat pozor, co a před kým říkáš, rozumíš mi? Řeknu ti, co teď uděláš, a ty mě do posledního slova poslechneš!“

Robin se nadechl k námitce, ale jeho děd ho umlčel zvednutým prstem.

„Nech mě mluvit! Zůstaneš zde na Gamwell Hall. Řekneme, že jsi Willův přítel z Londýna a že se tu máte setkat. Bude lepší, když nikdo nebude vědět, že jsi tu.“

„Můj otec byl neprávem obviněn ze zrady krále!“ rozhořčil se Robin. „Nebudu se tu schovávat!“

„Ale budeš!“ vykřikl hrabě s takovou autoritou, až svá další slova spolkl, stejně jako když byli s bratrancem Willem malí kluci a měli tak hloupý nápad, že se pokusili hraběti byť jen slovem odporovat.

„Zůstaneš tu a já zatím napíšu šerifovi z Nottinghamu. Vždy byl mým přítelem. Vyslechne tě a poskytne ti ochranu. Jestli chceš očistit jméno svého otce, nesmíš jednat ukvapeně.“

Robin zatnul zuby, aby potlačil hněv, který v něm kypěl a přebíjel i žal, který se mu usadil v srdci.

„Jeden den,“ procedil. „Počkám jeden den. Pozítří ráno odjedu do Locksley.“

Jeho děd přikývl. Věděl, že většího ústupku by jeho hrdý a vznětlivý vnuk nebyl schopen. Ne teď, když mu svými slovy uštědřil takovou ránu. Byl unavený. Všechna síla, se kterou apeloval na Robina, z něho vyprchala a on se sesul na křesle níž.

„Cedriku!“ zavolal a komorník okamžitě vstoupil do dveří.

„Odveď našeho hosta do pokoje a postarej se o vše, co by mohl potřebovat.“

„Jistě, můj pane,“ odvětil Cedrik s úklonou a pokynul Robinovi, aby ho následoval.

„O vašeho koně bylo postaráno, pane, a vaše věci jsme odnesli do pokoje.“

Robin ho mechanicky následoval a slova skoro nevnímal. V žilách mu kolovala netrpělivá energie. Únavu, kterou cítil ještě před hodinou, ani nevnímal. Chtěl vysednout na koně a jet pryč. Chtěl vtrhnout do svého domu a dožadovat se vysvětlení. Chtěl tasit meč a zabít kohokoliv, kdo by se mu postavil do cesty.

Uvědomil si, jak pevně svírá hrušku meče, který měl v pochvě u pasu, a silou vůle se donutil rozevřít prsty. Ruka se mu však třásla, a tak ji sevřel v pěst. Ne. Jeho děd měl pravdu. Nemůže vtrhnout do Nottinghamu nebo do Londýna a dovolávat se spravedlnosti s mečem v ruce. Už není ve Svaté zemi, kde prosti sobě měl muže, jejichž slovům ani modlitbám nerozuměl. Nestáli proti němu bezvěrci, ale jeho vlastní lidé.

Nevěřil, že by se jeho otec skutečně dopustil toho, co mu řekl hrabě Gamwell. Zjistí pravdu a domůže se spravedlnosti. Ale ne dnes. A ne s ostřím v ruce.

Pohlédl z okna, kolem něhož zrovna procházeli a v duchu ho napadlo, jak snadné bylo řešit problémy, když ho nesvazovala pravidla jeho vlastní rodné země.

——————————————————

Robinův kůň byl odpočatý a osedlaný. Robin zkontroloval postroj a chystal se nasednout.

„Robine, počkej,“ ozval se ode dveří hlas hraběte Gamwella. „Posel od šerifa se jistě vrátí každou hodinou.“

„Ne. Už jsem čekal dost. Pokud je to tak dobrý přítel, jak jsi tvrdil, pak mne přijme, a v takovém případě není důvod otálet. Pokud mě přijmout odmítl, nezáleží na tom, zda se to dozvím z dopisu zde, nebo přímo u bran Nottinghamu,“ odvětil, aniž by se otočil.

„Jsi stejně paličatý jako byl tvůj otec,“ povzdechl si starý muž. „Dovol tedy, abych ti něco dal.“

Robin se zarazil s jednou nohou ve třmeni a ohlédl se. Jeho oči, které za celý den neopustil chlad a plamen hněvu, se rozšířily údivem. Položil nohu zpět na zem a pomalu přikročil k muži. S bázní natáhl ruku a vzal si od něho dlouhý luk z tisového dřeva a jemnými rytinami listů po celé jeho délce. Byla to nádherná zbraň, o kterou bylo dobře pečováno.

„Tvůj otec ho tu nechal, když jsme se viděli naposledy. Byl na lovu s Willem, a když odjížděl, nechal mi ho tu do úschovy.“

„Viděl jsem, jak ho vyráběl,“ zamumlal prázdným hlasem Robin, zatímco prsty přejížděl po známých rytinách. „Nikdy ho nikde nenechával. Miloval ho. Proč by ho tu nechával?“

Hrabě pokrčil rameny. „To já nevím. Ale když mi ho dával, bylo v jeho očích něco, z čeho jsem měl pocit, jako kdyby věděl, že už se pro něj nikdy nevrátí.“

Robin k muži zvedl překvapený pohled. Ruka na opracovávaném dřevě se mu sevřela.

„Děkuji,“ zamumlal, převzal si od děda i toulec se šípy se sněhově bílými letkami a nasedl na koně. Toulec si pověsil na popruh u sedla a luk si položil přes nohy, aby ho měl na dosah. Bez dalšího ohlédnutí pobídl ryzáka do kroku a vyrazil po cestě vstříc lesu.

„Nechť tě Bůh ochraňuje,“ pomodlil se k jeho zádům lord Gamwell.

Sotva se kůň dostatečně zahřál, popohnal ho Robin do cvalu. Luk svíral pevně na klíně, cestu nechával na ryzákovi a myšlenkami byl daleko.

Neměl nejmenší tušení, co je před ním. Jeho otec měl spousty přátel a zastánců, ale podle dědova vyprávění mu to nebylo nic platné. Budou na jeho straně a pomohou mu očistit jeho jméno, nebo se od něho odvrátí? Nevěděl.

Kopyta koně polykala míli za mílí a on se musel nutit, aby vždy včas zpomalil a zvíře neschvátil. Do Locksley to byl ještě kus cesty a další kus do Nottinghamu. Mohl by sice koně cestou někde vyměnit, ale než by našel jiné ucházející zvíře, a někoho, kdo by byl ochotný s ním obchodovat, ztratil by mnohem více času.

Přesto se neudržel a znovu koně pobídl do divokého trysku, když kolem sebe rozpoznal známá zoraná políčka a pastviny. Vyjel na poslední malý kopec a spatřil vesnici Locksley, na jejímž konci se zvedalo na malém návrší Locksley Hall.

Nevědomky zadržel dech. Tohle byl jeho domov, který znal celý život. Přesto mu najednou přišel cizí a nepřátelský. Něco bylo jinak. A pak mu to došlo. Praporce se znakem jeho rodu byly pryč. Kolem Locksley Hall se pohybovalo několik ozbrojenců a vesnice byla nepřirozeně tichá.

Se zamračením zpomalil ryzáka do pomalého kroku a stáhl si kapuci svého pláště hlouběji do tváře. Když projížděl kolem vesničanů, všiml si jejich kradmých pohledů. Jako kdyby se na něho báli podívat přímo. To nebylo Locksley, jaké pamatoval. Prsty pevně obemkl světlé dřevo otcova luku.

Celé Locksley Hall bylo obehnané dřevěnou palisádou, za níž z blízkosti vykukovaly pouze špičky doškových střech. Když se Robin přiblížil k bráně, nepřekvapilo ho, že mu cestu zastoupili dva ozbrojenci a namířili na něho kopí.

„Stůj!“ přikázal mu statnější z nich ostře. „Kdo jsi a co tu chceš?“

„Chtěl bych mluvit s pánem domu,“ odvětil klidně Robin.

Zbrojnoši se po sobě krátce podívali, než mu ten druhý váhavě odpověděl.

„Dům momentálně žádného pána nemá, pouze správce. Sira Guye z Gisbourne.“

„Gisbourne?“ zeptal se překvapeně Robin. Zaváhal. Pak se však narovnal v sedle a v hlase mu zazněl panovačný podtón. „Pak řekněte siru Gisbournovi, že za ním přijel starý přítel.“

Zbrojnoši si vyměnili další váhavý pohled. Nakonec ten statnější trhl hlavou směrem k bráně. Druhý muž rychlým krokem vyrazil k domu, zatímco Robin pomalu sesedl a přivázal luk řemínkem k sedlu.

Netrvalo dlouho a na dvoře se objevil mladý pohledný muž. Byl vysoký a měl široká svalnatá ramena, Robin oproti němu byl mnohem šlachovitější. Černé vlasy měl delší a vlnily se mu kolem bledé tváře se hranatou bradou. Pichlavýma tmavýma očima sjel návštěvníka před branou hodnotícím pohledem a zastavil se.

„Robine!“ vyhrkl užasle, třebaže stín Robinovy kápě mu kromě brady halil celý obličej. Robin se trpce pousmál.

„Co mě prozradilo?“ zeptal se a rukou si táhl kápi na záda.

Guy z Gisbourne k němu přistoupil a prudce ho objal.

„Tebe bych poznal kdykoliv, příteli,“ zasmál se bodře a poplácal ho po zádech. Pak se od něho však prudce odtáhl a jeho tvář pobledla. Nadechl se.

„Robine, je tu něco, co bys měl vědět.“

„Já vím,“ přerušil ho Robin dutým hlasem. „Proto jsem tu. Chci očistit otcovo jméno. Můj děd poslal dopis šerifovi z Nottinghamu s žádostí o slyšení. Doufal jsem, že se k lordovi Wildwoodovi dostanu ještě dnes.“

Guy se zamračil. „Wildwood byl odvolán z funkce šerifa,“ řekl pomalu. „Odjel na své rodné sídlo. Jsou to už tři týdny.“

„Odvolán?“ To Robina zaskočilo. Lord Wildwood byl nejvyšším šerifem, co pamatoval. Spravoval celé hrabství Nottingham a Derby spolu s královskými lesy dobře a král si jeho služeb cenil.

Guy přikývl. „Princ Jan usoudil, že je již na tu funkci příliš starý. Vyplatil ho velkou rentou za služby králi a na jeho počest v Londýně uspořádal banket. Co jsi tu nebyl, spousta věcí se změnila, Robine. Králova válka-“

„Papežova válka,“ opravil ho automaticky.

„To není důležité,“ namítl Guy odměřeněji, než by od něho Robin čekal. „Válka okrádá Anglii a její lid o peníze. Spousta lidí se kvůli vysokým daním bouří. V královských lesích kolem Nottinghamu se skrývají psanci, kteří přepadají kupecké karavany. Lord Wildwood je nedokázal chytit, a tak ho princ Jan odvolal. Nyní je šerifem lord Marc.“

Robin se nad tou informací krátce zamyslel. Neznal muže, který se stal novým šerifem, a dokonce o něm ani nikdy neslyšel. Neměl tušení, zda mu bude ochotný naslouchat.

Zhluboka se nadechl a dospěl k rozhodnutí.

„Pak se tedy budu muset s lordem Marcem setkat.“

Obrátil se zpět ke svému koni. Gisbourne ho však chytl za paži.

„Počkej, pojedu s tebou.“

„To nebude třeba,“ odmítl ho Robin.

„Bude to třeba,“ trval na svém Guy a mávnul na muže, který ho přivedl. Ten okamžitě odběhl, aby mu přivedl koně.

„Nezapomínej, proč zemřel tvůj otec. Myslíš si snad, že si můžeš jen tak přijet do Nottinghamu a domáhat se slyšení? Jménem Locksley by ses teď neměl příliš ohánět.“

Robinova tvář ztvrdla. „Můj otec byl obviněn neprávem.“

„A jak to můžeš vědět?“ vmetl mu do obličeje jeho přítel. „Nebyl jsi tu. A ani já ne. Byl jsem tou dobou ve Francii, ale když jsem přijel, slyšel jsem mnohé zvěsti. Myslíš si, že by si princ Jan dovolil tvého otce popravit, kdyby neměl důkazy?“

„Pak ty důkazy byly falešné!“

„Možná,“ přikývl souhlasně Guy a smířlivě zvedl ruku, aby uklidnil přítelův hněv. „Chci ti věřit, Robine. Tvého otce jsem znal a samotnému mi bylo zatěžko uvěřit, že by osnoval zradu. Pokud byl nevinný, budeš to muset dokázat. Nabízím ti svou pomoc, tak spolkni svou pýchu a přijmi ji. Neznám sice lorda Marca moc dlouho, ale když zjistil, že jsem tvůj přítel, svěřil mi správcovství tvého panství a majetku, než se vrátíš. Věřím, že když přijdeš se mnou, spíš tě vyslyší.“

Na Robinově ostře řezané čelisti bylo vidět, jak pevně ji má zaťatou. Nakonec však neochotně přikývl.

„Dobrá,“ souhlasil chladně, vytrhl se z Guyova sevření, prudkým pohybem se vyšvihl na svého koně a obrátil ho směrem k Nottinghamu.

Ke Gisbournovi přiklusal zbrojnoš s jeho jako uhel černým koněm a s pláštěm z koňské kůže ve stejné barvě. Muž si rychlým pohybem připjal plášť ke lněné bílé haleně, natáhl si černé rukavice a vyšvihl se do sedla. Musel koně popohnat do klusu, aby dohnal vzdalujícího se přítele.

Aktualizace 21.11.2024