Nottingham

Řeka Trent se vinula od jednoho obzoru k druhému a nad ní se na přes sto třicet stop vysokém pískovcovém útesu tyčil hrad Nottingham. Původní dvě osady, které vznikly kolem hradu, se pomalu slily v jedno a vytvořily město s rozlehlým tržištěm, které bylo z malého vršku vidět i z dálky. Robin dokonce spatřil rozestavěný kostel svatého Petra.

„Je dost pozdě,“ ozval se Guy a prolomil tak ticho, které mezi nimi panovalo po většinu cesty. Robin se změnil. Poznal to na něm. Ať se ve Svaté zemi stalo cokoliv, domů se nevrátil stejný Locksley, který z Anglie před skoro dvěma lety odjel. Znepokojilo ho to. V očích jeho přítele bylo cosi temného.

„Možná se budeme muset ubytovat v hostinci a požádat o slyšení zítra.“

Robin pohlédl na stmívající se oblohu.

„Nehodlám čekat do zítřka,“ odvětil a popohnal koně do mírného klusu.

Sice se již připozdívalo, ale i tak byly ulice města stále plné, a někteří lidé uhýbali před kopyty dvou koní na poslední chvíli.

Robin si jejich nadávek nevšímal a projel pod padací mříží přímo na první ze tří nádvoří hradu. Teprve před druhou bránou mu cestu zastoupili vojáci na stráži.

„Stůj!“ vykřikl jeden z nich a máchl kopím tak prudce, až se Robinův kůň vzepjal na zadních. „Dál nesmí nikdo, kdo k tomu nemá povolení od samotného šerifa!“

Robin se už nadechoval k rázné odpovědi, ale Gisbourne vjel mezi ně.

„Jsem Guy z Gisbourne, šerifem pověřený dočasný správce sídla Locksley. Pokud to je ještě možné, rád bych požádal o slyšení u šerifa.“

Voják se trochu stáhl a přikývl. „Zjistím, zda je šerif ochotný vás přijmout, pane,“ odvětil, a když se ujistil, že se muži nebudou snažit projet druhou bránou, dokud k tomu nebudou mít svolení, vrátil se na své místo a zaúkoloval mladého poslíčka.

Netrvalo dlouho a objevil se postarší sluha a vyzval je, aby ho následovali. Koně svěřili podkonímu a prošli bránou druhého předhradí.

Sluha je zavedl přímo do hlavní síně hradu, kde hořelo několik stovek svící v marné snaze zahnat blížící se noc. Na konci síně na vyvýšeném podiu seděl ve vysokém vyřezávaném křesle šerif z Nottinghamu. Byl vysoký, šlachovitý, s bledou pletí, špičatou bradou a černými vlasy, které mu pomalu ustupovaly z čela.

„Nečekal jsem, že vás v Nottinghamu uvidím tak brzy sire Gisbourne,“ zahlaholil přes celou místnost, aniž by počkal, až přijdou blí. Gisbourne s Locksleym došli k němu a pozdravili úklonou. Zatímco Guy se uklonil hluboko a setrval v pozici mnohem déle, Robinův projev úcty k úřadu šerifa byl mnohem nedbalejší a netrpělivější

„Můj pane,“ začala Gisbourne. „Dovol, abych ti představil svého přítele-“

„Robina z Locksley,“ skočil mu do řeči šerif a zvedl se ze svého křesla, takže na ně hleděl ještě z větší výšky než dosud. „Nový hrabě z Huntingdonu. Slyšel jsem, že jste se před několika dny nečekaně vrátil z křížové výpravy.“

„Jste dobře informován,“ odvětil Robin podmračeně.

„Je to má práce, vědět o všem, co se v zemi šustne,“ usmál se široce šerif, aniž by z něho spustil pichlavé bledé oči.

Robin se rozhodl jeho poznámku ignorovat. Přistoupil ještě o krok blíž a zpříma mu pohlédl do očí. Úřad šerifa byl vysokou hodností, ale jeho titul byl stále vyšší než šerifův a on se nemínil před ním krčit.

„Jsem tu, abych očistil jméno svého otce,“ řekl pevně. „Chci-“

„Ano, já vím,“ přerušil ho šerif a znovu usedl do křesla. Vzal ze stolku dopis s rozlomenou pečetí. „Vím, proč jste tu, hrabě Locksley. Četl jsem dopis, který váš děd poslal.“

Robin se zlostně nadechl.

„Ten dopis nebyl určen vám,“ namítl.

„Byl adresován šerifovi,“ pokrčil rameny lord Marc, jako kdyby ho to ani v nejmenším netrápilo. „A šerif jsem momentálně já.“

Robin zaskřípal zuby a pevně zaťal pěsti. Šerifovo pohrdavé chování se mu nezamlouvalo ani v nejmenším.

„Takže jste přišel žádat o mou ochranu, Locksley?“

„O ničí ochranu nežádám!“ odsekl prudce Robin. „Chci spravedlnost pro svého otce a zpět pozemky, které mi po jeho smrti právem náleží!“

Šerif pokýval hlavou a konečně z jeho tváře zmizel přezíravý úsměv. „Ale jistě, chápu, příteli,“ řekl až příliš familiárně. „Sir Guy je jistě pečlivě spravoval do vašeho návratu. Avšak…“

Odmlčel se. Dlouze si povzdechl a rukou provedl sotva patrné gesto. Ze stínů za sloupy se vynořil tucet vojáků a během jediného mrknutí oka sevřeli kolem Robina úzký kruh. Všichni drželi v rukou natažené kuše a mířili na jeho hruď.

„Co to má znamenat?!“ vykřikl Robin a tasil meč.

„Robine, ne!“ vykřikl varovně Guy, který se ocitl v kruhu spolu s ním, a pevně ho chytil za zápěstí. „Nebuď blázen! Jistě se to vysvětlí!“

„Ale jistěže,“ zvedl šerif hlas, aby ho bylo dobře slyšet. „Prosím, nejednejte unáhleně, hrabě Locksley. Nikdo vám tu nechce ublížit. Avšak vzhledem k událostem, o nichž jsme se doslechli, vás budu muset požádat, abyste odložil své zbraně a vzdal se.“

„Jakým událostem?“ chtěl vědět Robin. Hlas se mu chvěl těžko potlačovaným vztekem.

„Princi Janovi dorazila ze Svaté země zpráva od našeho krále,“ začal vysvětlovat šerif. Tvářil se nyní vážně a soustředěně. „Zpráva s rozkazem vás zatknout okamžitě, jakmile se vrátíte do Anglie.“

„Zatknout?“ zeptal se nechápavě Guy, zatímco stále držel svého přítele za zápěstí, aby mu zabránil bezhlavě se vrhnout na vojáky kolem. „Proč?“

„Noc poté, co hrabě opustil královo ležení, byl králův tábor přepaden saracénskými zabijáky. Dostali se kolem hlídek až ke královu stanu a přepadli ho.“

„Co to s tím má společného?“ nechápal Gisbourne a rychle pohlédl na Robina. Ten se tvářil stejně šokovaně, jako se on cítil, ale přesto v jeho tváři zahlédl i prchavý okamžik provinění.

„Robine?“ zeptal se tiše, ale než mu mohl odpovědět, šerif se opět ujal slova.

„Král naštěstí nebyl zraněn a většina saracénů byla pobita. Avšak jeden z přeživších přiznal, kdo jim pomohl dostat se kolem stráží až ke královu stanu. A když k tomu král připočetl, co se stalo den předtím a informaci o zradě jeho lenního poddaného, bývalého hraběte z Huntigtonu, došel k jasnému závěru.“

Robina zamrazilo, když mu došlo, kam tím šerif míří.

„Ne,“ zavrtěl prudce hlavou. „To je lež! Něco takového bych nikdy neudělal!“

„Popíráte snad, hrabě, že jste napadl krále před několika desítkami jeho věrných mužů? V dopise bylo osm podpisů stvrzujících výpověď, že jste se mu postavil a vedl zrádcovské řeči.“

Robin zbledl.

„Kdybych ho napadl, nebyl bych již mezi živými,“ namítl, ale hlas měl slabý.

„Pravda,“ pokýval souhlasně hlavou šerif. „Podle všeho ani sám král nevěří, že byste byl strůjcem toho vražedného útoku. Proto také nařídil vás pouze zadržet a odvést do Londýna, kde budete pod neustálým dozorem až do jeho návratu. Přeje si vás vyslechnout osobně. Ujišťuji vás, že princ Jan vydal jasný rozkaz, že vám nesmí být ublíženo a bude s vámi zacházeno podle vašeho postavení.“

„Přesto na mne míří tucet šípů,“ zavrčel Robin.

Šerif provedl další drobné gesto a jeho muži se okamžitě stáhli a sklonili zbraně.

„Berte to jako demonstraci síly, Locksley,“ prohodil šerif nonšalantně. „Pokud jste nevinný, a já věřím, že ano, protože nevypadáte jako takový blázen, abyste se po něčem takovém vůbec vracel do Anglie, jistě se vše vysvětlí a vy se budete moct vrátit do svého sídla. Spolupracujte a král vás propustí, jakmile mu jeho podezření vyvrátíte.“

„Král se však nemusí vrátit ještě celé roky,“ namítl Robin.

„Pak bych vám doporučoval přimluvit se přímo u prince Jana. Zná prchlivou povahu svého bratra. Dokažte, že jste mu věrný, a podpořte ho v jeho dočasné vládě nad Anglií, a jistě se za vás před králem postaví.“

Robin se nad tou formulací slov zamračil. Zněla nevinně, ale i když se královskému dvoru vyhýbal, věděl, že slovíčkaření vyšší šlechty není radno brát na lehkou váhu.

„Jsem věrný králi Richardovi,“ řekl obezřetně, ale důrazně.

Šerif znovu souhlasně přikývl. „Pak věřím, že se brzy vše vysvětlí.“

„Robine,“ zašeptal Guy, který stál celou dobu po jeho boku a stiskem ruky na zápěstí mu připomněl, že stále třímá meč.

Robin zaváhal, ale nakonec se z jeho sevření vymanil a zasunul meč do pochvy.

„A co můj otec?“ zeptal se. „Chci očistit jeho jméno.“

„Bývalý hrabě z Huntingdonu je mrtvý. Soustřeďme se nejprve na očištění vašeho jména. Pověřím prozatím sira Gisbourna, aby prošel všechny nashromážděné důkazy a prověřil je. Předpokládám, že slovům svého přítele budete důvěřovat spíš, nežli slovům cizince.“

„Ano, samozřejmě,“ odvětil Robin bez výrazu. Gisbourne si však všiml drobného zaváhání.

„Dobrá tedy,“ přikývl spokojeně šerif. „Mí muži vás odvedou do vašeho pokoje. Není důvod, proč bychom se nemohli chovat civilizovaně. Přesto však vezměte na vědomí, že stále jste zajatec, hrabě. Pro dobro vás i všech ostatních.“

Robin jen stěží polkl ostrou odpověď. V očích mu však plála zlost. Neobtěžoval se s vhodným rozloučením a otočil se na patě. Jeden z vojáků šel před ním, zbytek utvořil početnou eskortu za jeho zády.

Bez jediného slova ho odvedli do jednoho z mnoha pokojů v hlavní věži se silnými dubovými dveřmi. Pokoj nebyl velký, ale pohodlně zařízený a v krbu hořel oheň.

„Váš meč, pane,“ oslovil ho jeden z vojáků.

„A když odmítnu?“ zeptal se Robin chladně.

„Máme své rozkazy. Vaše zbraně vám budou vráceny v Londýně, pokud tak princ Jan uzná za vhodné,“ dostalo se mu klidné odpovědi.

Robin měl sto chutí si zbraň ponechat, ale nakonec usoudil, že by si tím nijak nepomohl. Vojáků bylo příliš, a pokud si odsud nechtěl cestu probojovat, bude lepší spolupracovat. Nakonec neměl jinou možnost. Kam by šel? Zpátky na Locksley Hall? To by bylo první místo, kde by ho hledali. A jen by tím potvrdil podezření, že je skutečně vinen.

Odepjal meč a i s pochvou a opaskem ho podal vojákovi. Ten ho beze slova vzal a odešel. Teprve v tu chvíli si Robin všiml, že ve dveřích tiše postává Gisbourne a čeká, až budou sami.

„Nevěděl jsem to,“ řekl po chvíli Guy a ohlédl se do chodby, zda jdou vojáci dostatečně daleko. „To o tom zatykači. Jinak bych ti to řekl.“

Robin se od něho odvrátil a začal si sundávat cestovní plášť.

„Věřím ti,“ zabručel, když ho odložil na opěradlo dřevěného křesla u krbu.

„Nevěříš,“ uchechtl se Gisbourne. „Vidím to na tobě.“

Robin si promnul tvář, která už potřebovala oholit, a zadíval se do plamenů.

„Co jsem se vrátil, jde všechno z kopce. Nejdřív jsem se dozvěděl, že můj otec byl obviněn ze spiknutí proti králi a popraven, a teď jsem zjistil, že na mne král vydal zatykač úplně se stejným podezřením. Jaké to na mě asi vrhá světlo? Proč by si kdokoliv měl myslet, že jsem to neudělal?“

Gisbourne vešel dovnitř a zavřel za sebou dveře.

„A udělal?“ zeptal se potichu tak, aby si byl jistý, že by ho nebylo slyšet, i kdyby někdo stál přímo za dveřmi.

Robin po něm šlehl ostrým pohledem.

„Vážně se na to musíš ptát?“

„Já jsem na tvé straně, Robine, ale pokud ti mám pomoct, musím vědět všechno. Co se stalo ve Svaté zemi? Proč ses vrátil domů? Změnil ses. To nepopřeš.“

Robin se svezl do křesla a znovu se zahleděl do plamenů. „Válka změní každého,“ zamumlal a jeho hlas zněl unaveně a rezignovaně. „Celé dny v té prokleté zemi nevíš, zda se dožiješ dalšího rána. A před sebou máš jen další a další nepřátele, které musíš zabít. Z lidí se tam stávají monstra. Ať už dopadne křížová výprava jakkoliv, do Anglie se nevrátí vítězové, ale krví zaslepení muži.“

„Proč ses vrátil?“ zopakoval svou otázku Gisbourne. „Co se stalo, že to donutilo krále myslet si, že bys provedl vrahy táborem až k jeho stanu?“

Robin dlouho mlčel. Tak dlouho, že už si Gisbourne začínal myslet, že ani neodpoví.

„Do Svaté země jsme přijeli začátkem června,“ začal Robin tiše. „Cesta tam byla zdlouhavá a úmorná. Král si mne pamatoval z jednoho z mnoha lovů ve svých lesích, jehož jsem se účastnil. Jednou mě přizval ke svému stolu a od té doby často vyhledával mou společnost. Myslím, že po těch měsících, kdy kolem sebe měl stále ty samé lidi, kteří mu podlézali, potřeboval po svém boku někoho jiného. Jednou řekl, že mou společnost shledává osvěžující.“

Guy začínal chápat, kam jeho přítel směřuje. Znal Robina až moc dobře na to, aby věděl, že se nikdy nenaučil potřebným mravům pro pobyt u dvora. O to více ho překvapovalo, že by král vyhledával zrovna jeho společnost.

Robin si povzdechl. „Až příliš jsem si zvykl mluvit s králem otevřeně, když kolem nás bylo jen minimum lidí na palubě lodi, kteří by mohli naslouchat. Když jsme dorazili k Akkonu, přizval mě do své družiny. Prakticky ihned jsme se zapojili do bojů o město. Když pak nepříteli dorazil se svým vojskem na pomoc Saladin, ocitli jsme se sevření mezi opevněným městem a muslimským vojskem. Náš král a francouzský král Filip dru nedokázali zrovna spolupracovat. Každý chtěl dosáhnout cíle po svém a každý podporoval někoho jiného. Nebyl den, abychom nemuseli čelit výpadům nepřátel. Nebyl den, kdy bych nemusel svůj meč čistit od krve. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale všech jako kdyby se zmocnilo šílenství. Čím víc nepřátel pobili, tím bezhlavěji a zuřivěji se chovali. I král. S každým malým vítězstvím se jeho oči plnily další touhou po krvi.“

Robin se opět odmlčel. Očima už nesledoval plameny v krbu, ale viděl jimi vzdálenou krajinu plnou smrti.

„Nakonec pod velením krále Richarda a za pomoci vévody Leopolda Akkon padl. Vjeli jsme do města jako vítězové, ale králi to nestačilo. Vévoda Leopold se pokusil uzmout si část kořisti a vyvěsit svou vlajku nad částí města. Ještě nikdy jsem neviděl krále tak zuřit. Nebyl ochotný přiznat svému spojenci v bitvě žádné zásluhy. On dobyl Akkon a jemu náleželo vše, co ve městě bylo. Nikdo se neodvážil proti tomu cokoliv říct.“

Sir Guy se zprudka nadechl. „Snad jsi-“

„Ne,“ nenechal ho domluvit Robin a loupl po něm nevlídným pohledem. „Jistěže ne. Když o pár dní později odplul francouzský král Filip, nezbyl nikdo, kdo by dokázal našeho krále krotit. Byl… krutý. Vím, že byl vždy přísný, ale tohle už nebyl král, kterého jsem poznal v Anglii nebo na cestě do Jeruzaléma. Válka ho pohltila.“

Robin zavrtěl hlavou. „Po dobytí Akkonu jsme měli v držení přes dva tisíce muslimských zajatců. Muže, ženy… děti. Podle dohody měli být propuštěni výměnou za křesťanské zajatce, zaplacení výkupného a vrácení Svatého kříže. Jenže sultán Saladin otálel a král každým dnem ztrácel trpělivost. Věřil, že Saladin jen zdržuje, aby získal čas, než mu dorazí posily, aby na nás mohl znovu zaútočit.“

Guy nevědomky popošel blíž. Chtěl slyšet víc. Jeho vlastní krev mu divoce tepala v žilách. Vždy litoval, že sám neodjel s králem do Jeruzaléma vydobýt si vlastní místo mezi královými spolubojovníky. Mohl by tak získat moc i postavení, které v Anglii jen tak nezíská. Mohl se vrátit jako mocný muž.

Zdálo se však, že Robin už pokračovat nebude.

„Robine, mluv!“ zavrčel podrážděně. „Nic z toho stále nezodpovědělo mou otázku!“

Robin si promnul tvář. Guyova rozrušení si vůbec nevšiml.

„Král svolal radu. A všichni ti krví zaslepení muži mu našeptali, aby nechal všechny zajatce pobít. Slíbil jim život a svobodu, když Saladin dodrží dohodu, ale už ho nebavilo čekat. Přivedl všechny zajatce před hradby Akkonu a tam je nechal povraždit. Do jednoho.“

Guy se zamračil. Nebylo mu líto pohanů, kteří okupovali jejich Svatou zem, ale král, který nedrží své slovo? Král, kterého zajímá víc kořist ve vzdálené zemi než jeho vlastní lidé doma?

Jeho vlastní myšlenky přerušila Robinova další slova. Tak tichá, že je skoro přeslechl.

„Já se jen díval. Mohl jsem něco říct, ale neudělal jsem to. Třeba bych to dokázal zastavit. A pak se ze změti těl zvedl chlapec. Byl celý od krve a v ruce svíral nůž. Vrhl se přímo na krále. Strhl jsem krále stranou, ten tasil meč a chystal se toho chlapce zabít vlastníma rukama. Ani nevím, proč jsem to udělal. Nepřemýšlel jsem nad tím a možná ani neovládal vlastní tělo. Také jsem tasil a postavil se mezi krále a to muslimské dítě. Pozvedl jsem zbraň proti vlastnímu králi. Před zraky všech jeho věrných mužů.“

„Tak proto,“ pochopil Guy. „A co ten kluk?“

„Někdo ho zastřelil. Nevím, odkud ten šíp přiletěl, ale byl mrtvý ještě dřív, než jsem si uvědomil, co dělám. Měl jsem štěstí, že další šíp nebyl určený mě. Snad si král vzpomněl na poslední měsíce, možná mě nechal žít za to, že jsem tomu klukovi zabránil, aby ho bodl nožem do břicha. Místo oprátky mě zapudil. Do večera jsem musel opustit tábor. Nasedl jsem na loď, která ještě ten den odplouvala z přístavu, a odjel jsem.“

„Může ti to někdo dosvědčit?“ zeptal se po dlouhé chvíli ticha Gisbourne.

Robin trhl rameny. „Nevím. Možná by mohl kapitán, pokud si mě zapamatoval. Cestou domů jsem se svým jménem nebo titulem příliš nechlubil. Nebylo čím. Vracel jsem se za Svaté země ani ne tři měsíce po našem připlutí. S cejchem někoho, komu hrozí smrt, pokud králi ještě přijde na oči.“

„Jméno toho kapitána neznáš?“

„Baudelaire. Byl to Francouz. Loď se jmenovala Pýcha Francie.“

„To není moc, z čeho by se dalo vycházet,“ namítl Guy.

„Ne,“ souhlasil Robin unaveně. „To není.“

Gisbourne přemýšlel, co by jim mohlo ještě pomoci, ale nic ho nenapadlo. Chystal se už k odchodu, když ho zastavila další Robinova slova. Navzdory únavě a všemu, co mu vylíčil, zněla odhodlaně.

„Postarej se o mé poddané, zatímco budu v Londýně. Jsi jediný, komu věřím dost na to, abych mu svěřil Locksley, něž se vrátím.“

Guy přikývl, ale uvnitř hrudi mu vzplanula jiskra podráždění. Robin k němu nikdy nemluvil s pohrdáním, ale jeho slova pro něho byla jako políček. Jako kdyby potřeboval připomínat, že je pouhým správcem, protože sám nevlastní žádné pozemky ani poddané. Věc, kterou mu Robinův otec nikdy nezapomněl připomenout, když byl malý.

Gisbourne za sebou zavřel dveře a Robin osaměl. Hlavou mu vířily myšlenky, kterých se nedokázal zbavit. Všechno bylo špatně. Jeho otce obvinili ze snahy najmout saracénské zabijáky a sotva on opustil králův tábor, dostalo se několik muslimů přes hlídky skoro ke králi.

Celé to sedělo až příliš dokonale. Jako skvěle vykonstruovaný plán jak ho odstranit. Ale co by z toho kdo měl? Jeho otec nikdy neměl velkou moc nebo vliv. Dokonce ani velké léno. Měl sice titul hraběte, ale o politiku a pletichy šlechty se nikdy nezajímal. Byl věrný králi, to bylo jediné, na čem jeho otci záleželo.

Králi, který se k němu během jediné sekundy otočil zády, třebaže mu právě zachránil život. Bez mrknutí oka ho před všemi svými lidmi vyhodil jako posledního toulavého psa, napadlo ho s hořkou pachutí.

 Jedno bylo jisté. Někdo se moc snažil jeho i jeho otce odstranit. Jen nevěděl kdo a proč.