Projekt Alfa 3 – ukázka

Projekt Alfa 3 – Bez dechu – ukázka

Abych vám ukrátila čekání, vkládám ukázku chystané knihy Projekt Alfa – Bez dechu. Příspěvek prošel aktualizací 7.2.2023. Text by měl být 100% shodný s knihou a jako bonus jsem vám přidala další dvě kapitoly! 🙂

Nepřítel mého nepřítele je můj přítel, ne?

Už párkrát jsem se cítila fakt mizerně, ale ještě nikdy mi nebylo tak zle. Nedokázala jsem se pohnout a všude kolem nebylo nic než plameny. Ale musela jsem to vydržet. Alespoň ještě chvíli, než to skončí. Musí to přeci jednou skončit, ne? Potom už to bude jedno. Ale teď musím vydržet… pokud nechci, abychom všichni shořeli v pekle.

Odněkud zazněla rána a já sebou trhla a prudce se nadechla. Vytřeštila jsem oči a otevřela ústa v němém výkřiku, zatímco ve mně ještě doznívala hrůza ze šlehajících plamenů.

Pomalu se mi hlava začala zaplňovat zmatenými myšlenkami. Plameny se změnily v naoranžovělé světlo a žár vystřídalo příjemné teplo. Tichem znělo slabé pípání.

Měla jsem dojem, jako kdyby se mi cit do konečků prstů vracel s mravenčením a ostrým bodáním. Opatrně jsem sevřela dlaně, ale vůbec jsem v nich neměla žádnou sílu.

Ztuhlým jazykem jsem si přejela po rtech, otočila hlavu a spatřila lékařské přístroje, od kterých se ke mně táhlo několik drátků a hadiček. Potom jsem se pomalu otočila na druhou stranu.

V křesle vedle postele seděla schoulená postava přikrytá tenkou šedou dekou. Její hrudník se pomalu zvedal. Dlouhé hnědé vlasy měla rozcuchané a tvář otlačenou.

Nadechla jsem se, abych promluvila, ale místo toho jsem se rozkašlala. Postava na křesle sebou trhla a probudila se.

„Georgie?“ zaskuhrala jsem sotva srozumitelně a podívala se do zelenohnědých očí.

„Laylo,“ vydechla s úlevou a narovnala se. „Konečně ses probrala.“

„Kde… co…?“

„Nic si nepamatuješ?“ zeptala se potichu a sedla si na samý okraj křesla.

„Oheň. Pamatuju si, jak základna vybuchla,“ zamumlala jsem chraplavě. Georgia vzala ze stolku sklenku s vodou a dala mi napít. Byla to neuvěřitelná úleva. Polkla jsem a na chvíli slastně zavřela oči.

Jenže pak se mi vybavila další vzpomínka a úsměv z tváře se mi vytratil. „Guntego. Vrátil se pro nás.“

Georgia však zavrtěla hlavou. „Ne. Guntego utekl. Pamatuješ, jak jsem Eddiemu dala číslo na agenta, se kterým jsem mluvila, když se mě Guntego pokusil zabít? Než nás šli s Jaredem a Kate zachránit, zavolali mu a řekli, kde jsme. Johnson tam hned vyrazil.“

Pomalu mi to začínalo dávat smysl. „Ten poplach kvůli FBI,“ došlo mi. „Co se stalo pak?“

„Jeho agenti nás vyzvedli a přivezli sem.“

„A ostatní?“

„Všichni jsou v pořádku. Johnson trval na tom, abychom zůstali tady, dokud se neprobudíš. Máme všechno, co potřebujeme. I když po těch dvou týdnech už začíná být Jared protivnej.“

„Dva týdny?!“ vyjekla jsem a prudce se posadila. Hned jsem toho zalitovala, protože mě rozbolelo celé tělo a jeden přístroj začal vřískat jako pominutý.

„Laylo!“ napomenula mě Georgia a natáhla se, aby mi nasadila zpátky na prst plastový senzor. Padla jsem vyčerpaně zpátky na polštář a unaveně se zavrtěla.

„Byla jsem mimo dva týdny?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Jo, propásla jsi Vánoce.“

„Sakra,“ zamumlala jsem a rozhlédla se po velké místnosti.

Podél jedné dlouhé stěny byla prosklená přepážka, za kterou byly stromy a rostliny jako v nějaké podivné džungli. V protějším rohu byla malá laboratoř s několika stoly pokrytými papíry a zkumavkami.

„Georgie, kde to jsme?“

„Na základně Takticko-informační agentury někde v Severní Dakotě. Zkráceně TIA. Johnson tady tomu velí.“

„Johnson?“ zamračila jsem se. „Nepatří k FBI?“

Georgia pokrčila rameny. „Jen když chce a když se mu to hodí. Ve skutečnosti ale vede agenturu.“

„Takže… co všechno vlastně Johnson ví?“

Povzdechla si. „Všechno.“

„Cože?“ nechápala jsem.

„Johnson se Guntegovu případu věnuje už pět let. Vlastně právě kvůli tomu TIA vznikla. Možná toho dokonce ví víc než my. Věděl i to, že jsem delta. Nebo si to spíš domyslel. Nemělo cenu mu to vyvracet.“

Zamračila jsem se. „Když toho tolik ví, proč ještě proti Guntegovi nezasáhl?“

Pokrčila rameny. „To nevím. Snažila jsem se něco vyčíst z jeho myšlenek, ale moc jsem toho nezjistila.“

Unaveně jsem si povzdechla a na chvíli zavřela oči. Měla jsem pocit, jako kdybych se prodírala bahnem. Moje myšlenky byly zpomalené a tělo těžké jako kámen.

„Co budeme dělat?“ zeptala se Georgia, když bylo ticho už moc dlouhé.

„Já nevím,“ přiznala jsem. „Pochybuju, že nás nechají jen tak jít. A probojovat se ven nechci. Stačí, že máme za patami Guntega a jeho mutanty. Mít v zádech ještě TIA nebo jinou vládní agenturu zrovna nepotřebujeme.“

Georgia se zvedla z křesla a posadila na okraj mojí postele. Nervózně v ruce žmoulala bílé prostěradlo a houpala nohama.

„Mluvila jsem s našima.“

Překvapeně jsem na ni pohlédla. Na její rodiče, které Guntego držel v zajetí, jsem úplně zapomněla.

„Když jsem Guntega donutila, aby… aby dal příkaz k jejich propuštění, podařilo se jim dostat pryč. Táta říkal, že je hlídal jen jeden muž. Když mu Guntego zavolal, prostě ho poslechl. Hodil jim klíčky od pout a odešel. Naši pak všechno řekli policii. Dostalo se to až k Johnsonovi, který je ukryl do bezpečí. Oba jsou v pořádku.“

„To je skvělý, Georgie,“ odvětila jsem upřímně. Měla jsem pocit, jako kdyby jeden z obřích balvanů, který mě tížil, spadl. Ona se však šťastně netvářila.

„Dovolili mi jim zavolat,“ vysoukala ze sebe, „ale nedokázala jsem jim říct pravdu. Vědí o tobě, Guntegovi i jeho programu, ale…“

„O tobě ne.“

Přikývla. „Bojím se, jak by se na mě potom dívali.“

„Kéž bych ti na to mohla odpovědět,“ povzdechla jsem si. „Moje máma měla celé roky na to, aby se nějak poprala s tím, co jsem.“

Zadívala se do prázdna a smutně se pousmála.

„Když už mluvíme o rodičích,“ začala jsem nejistě, „o mojí mámě jsi nic neslyšela? Nebo o Lukovi?“

„Zeptala jsem se na ně Johnsona, ale odpovědi se vyhnul. Nechtěl přiznat, že je nedokázal vystopovat,“ poznamenala o něco veseleji.

„No, pokud je nedokáže najít ani sám velký agent Johnson, tak můžu být klidná,“ odvětila jsem uvolněně, i když uvnitř jsem se tak necítila.

„Viděla jsem, co Luke dokáže. Jsou v pořádku,“ pokusila se mě uklidnit Georgia, které to neuniklo.

„Jo, já vím. Jen je někdy těžší přesvědčit srdce než hlavu.“

Zadumaně jsem si pohrávala s uvolněnou nití na povlečení, až se začalo párat. Raději jsem toho nechala.

„Georg, ty jediná z nás Johnsona aspoň trochu znáš. Co myslíš, že má v plánu?“

Zamračila se. „Chce nás využít.“

Překvapeně jsem na ni vyvalila oči. Tak přímočarou odpověď jsem nečekala.

„Fakt?“

Přikývla. „Má rozkaz, že se o Guntegovi a mutantech nesmí nikdo dozvědět. Takže se s ním musí vypořádat rychle a tiše. S námi má větší šanci, že se mu to podaří.“

Něco v jejím hlase mě znepokojilo: „Georg, co se děje?“

Zhluboka si povzdechla. „Přála bych si, aby tohle všechno už konečně skončilo. Já nejsem voják. Nikdy jsem nechtěla nic jiného než obyčejný život. Moct malovat, najít si přítele a… já nevím! Mít rodinu. Nejraději bych prostě jenom utekla a všechno tohle zapomněla. Už nechci znovu bojovat.“

Provinile jsem se od ní odvrátila.

„Zlobíš se kvůli tomu na mě?“ zeptala se.

Hořce jsem se zasmála a ospale zavrtěla hlavou. „Jak bych mohla? Když jsem se ocitla v nemocnici a Serov mě začal honit po celém Jersey, nepřála jsem si nic jiného, než aby to skončilo. Aby mi dal pokoj a já se mohla vrátit do školy.“

Přikývla, zvedla se z mojí postele a znovu se posadila do křesla. Ospale jsem se otočila na bok, abych na ni pohodlně viděla, a položila si hlavu na paži. Zavíraly se mi oči.

„Měla bys ještě odpočívat,“ řekla potichu, když to viděla.

„Georg?“ zamumlala jsem.

„Jo?“

„Není tohle jen sen, že ne?“

Usmála se. „Zkus to zjistit, až se zase probudíš.“

„Sketo,“ zabručela jsem do ohbí vlastní paže a usnula.

___________________________________________________________________________

Neklidně jsem se převalila v posteli a zamžourala do slabého světla vzdálené lampičky, která stála na stole vedle velkého mikroskopu. Všude bylo ticho a klid.

Georgia byla pryč.

V místnosti něco slabě zašustilo.

Prudce jsem se posadila a rukou zašátrala kolem sebe ve snaze najít jakoukoliv zbraň.

„Jen klid,“ ozval se tichý hlas.

Strnula jsem a očima našla postavu stojící v rohu u dveří, kam nedopadalo moc světla. Muž s vytrénovanou postavou, kterou nedokázalo zakrýt ani neforemné sako, stál dostatečně daleko, abych si dovolila krátké zaváhání.

„Kdo jste?“ zeptala jsem se ostře.

Pokročil kupředu, takže na něj dopadlo víc světla. Tipla bych ho na čtyřicet let. Měl hnědé krátké vlasy a v ostře řezané tváři se mu nepohnul ani sval, když si mě zkoumavě měřil. V rukou svíral objemné desky. V jeho hnědých očích jsem viděla chladnou obezřetnost.

„Agent Johnson.“

Odfrkla jsem si. Nepřekvapilo mě to. Tušila jsem, že to bude on, kdo mě přijde jako první vyzpovídat. Došel až ke mně a posadil se na kovovou vysokou stoličku z druhé strany postele. Lhala bych, kdybych řekla, že mě jeho blízkost neznervózňovala.

„Promluvme si,“ řekl klidným neutrálním hlasem, v němž jsem ale poznala podtón rozkazu. Rozhodně to nebyl zdvořilostní návrh.

Podal mi desky, které přinesl. Začala jsem jimi listovat. O každém z nás tu měl slušný spis. Evidentně si na tom dal záležet. Prohlédla jsem si svůj a neubránila se zachvění. Bylo tam úplně všechno. Kdy jsem se narodila, moje rodina z máminy strany, kterou jsem nikdy nepoznala, veškerá má lékařská vyšetření, kam jsem chodila do školy, moje známky, záliby, místa, která jsem navštěvovala, i lidi, s nimiž jsem se stýkala. Najednou jsem měla dojem, jako kdyby mě celý život někdo sledoval.

„Pane jo,“ vysoukala jsem ze sebe a nervózně polkla. „Víte toho o nás dost.“

Johnson si vzal spisy zpátky. „Ano. Víme toho dost. O tobě, o tvých přátelích i o Guntegově programu.“

„A přesto jste proti Guntegovi nikdy nezasáhli,“ odvětila jsem vyčítavě.

Vrhl na mě klidný pohled. „To není tak docela pravda. Podařilo se nám dostat mezi jeho lidi pár vlastních a snažíme se zpomalit jeho plány. Tys viděla jen střípek toho, čím Guntego disponuje. Pracují pro něho stovky lidí. Žoldáci, zločinci. Má konexe na hodně vysokých místech a je to mistr lží.“

Pevně jsem stiskla zuby a potlačila v sobě rostoucí vztek. „Pravda,“ zamumlala jsem neochotně. „Když vás Eddie a ostatní zavolali a řekli vám, kde nás hledat, věděl o tom Guntego ještě dřív, než jste dorazili.“

Johnson se narovnal a založil si ruce na prsou. „Bohužel ano. Někdo mu donáší. Někdo hodně vysoko. Aby se Guntego o existenci TIA nedozvěděl, musel jsem do hry tentokrát zapojit FBI. Bohužel víme, že má mezi nimi své lidi.“

„Proč je tak důležité, aby se o vaší agentuře nedozvěděl?“ chtěla jsem vědět.

Johnson se zachmuřil. „Když se k FBI před pěti roky dostaly zvěsti o experimentech na lidech, začali se o to přirozeně zajímat. Už na začátku vyšetřování se však zjistilo, že má mezi nimi Guntego své lidi, protože kdykoliv se pokusili proti němu zakročit, stáhl se a smazal za sebou veškeré stopy. A tak vznikla TIA. O naší existenci ví pouze prezident a pár dalších důležitých lidí. Když však potřebujeme, aby se Guntego odněkud stáhl, zapojíme FBI.“

„Ale proč? Když víte, že se to pak Guntego dozví?“ nechápala jsem.

„Protože tak můžeme regulovat, co se dozví. Dokud si Guntego myslí, že po něm jde jen FBI, nebude podezřívat nás.“

„Ale před dvěma týdny…“

„… jsme úmyslně zapojili FBI,“ skočil mi do řeči. „Byl to risk, ale měli jsme málo času. Eddie Stein mi řekl, kde jste. Snažil jsem se jim jejich bezhlavou záchrannou akci vymluvit, ale zavěsil mi. Měli jsme nemalý zájem na tom, abyste zůstali všichni naživu. A tak jsme zapojili FBI.“

Začínalo mi to pomalu docházet. „Chtěli jste, aby Guntego zpanikařil a dal se na ústup.“

Pokýval hlavou. „Pan Stein nám řekl, že jste se pokusily se slečnou Linden o útěk. Doufal jsem, že jim tak alespoň získám čas, aby vás odtamtud dostali.“

Chápavě jsem pokývala hlavou. Dávalo to smysl. Ostatní by nás odtamtud nikdy nedostali, kdyby Guntego nedostal varování, že je FBI na cestě, a nezahájil evakuaci, aby mohl zničit důkazy. Přesto nás mohl jednoduše zastřelit. Snad jenom vědomí, že vyletíme do vzduchu s celou základnou, mu v tom nakonec zabránilo.

„Takže ne FBI, ale TIA,“ prohodila jsem po chvíli zamyšleně. „Jaký je v tom rozdíl?“

„My se specializujeme jen na Guntega. Nic jiného nás nezajímá.“

Suše jsem se zasmála. „Páni. Ten vás musí hodně štvát.“

Johnson si povzdechl a já nakrátko dokázala prohlédnout skrz jeho dokonalou masku. Byl znepokojený. Raději obrátil konverzaci jiným směrem.

„Vím, že díky poznatkům o tvé mutaci dokázal Guntego stvořit desítky nových…“

„Mutantů. Jen to řekněte,“ napověděla jsem mu, když zaváhal.

„Ano. Teď už má nejspíš vše, co kdy potřeboval, aby začal se svým plánem. Ať už je jakýkoli. A to nás staví do bodu, kdy už nemůžeme jen tak přihlížet. Musíme ho zastavit. Než bude pozdě.“

„Takže?“

Georgia mi sice řekla o plánu, který s námi TIA má, ale já to chtěla slyšet od něho. Chtěla jsem vědět, jak se rozhodl.

Johnson se zatvářil zamyšleně a obezřetně volil každé další slovo. „Momentálně nepřichází v úvahu, abychom vás nechali jen tak jít. Nevíme, čeho jste schopní. Chápeme, že to není vaše vina, ale vy zas musíte pochopit naše důvody. Navíc tam venku někde čeká Guntego. A ten dosud pečlivě svá tajemství hlídal. Bude se vás chtít zbavit.“

Zpříma jsem na něho pohlédla. „Já vím, co s námi má v plánu Guntego,“ řekla jsem chladně. „Mě zajímá, co s námi máte v plánu vy.“

Dlouho se na mě tiše díval a mlčel. Potom však vstal ze stoličky, jako kdyby byl náš rozhovor u konce. Jenže nebyl.

„Chceme, abyste nám pomohli.“

Nečekala jsem, že by to řekl jen tak bez vytáček. Zaskočil mě.

„Jak?“

„Řekněte nám všechno, opravdu všechno, co víte. Identifikujte delty, na které si vzpomenete. Dáme vám k dispozici všechny databáze, které máme. Vzpomeňte si na všechno, co kdy Guntego řekl.“

„A?“ pobídla jsem ho, když se odmlčel.

„Ukažte nám, co umíte. Je vás jen pět, sami Guntega nezastavíte. Ani my ne, pokud tedy nechceme povolat armádu a vyvolat s Guntegem válku. Jistě si umíš představit, jak by mohli lidé reagovat na zjištění, že se mezi nimi může pohybovat někdo s nadpřirozenými schopnostmi. Nechceme tu nové hony na čarodějnice.“

Mlčela jsem a on čekal. Jeho slova mi duněla hlavou v nekonečné ozvěně. Jednal se mnou přímo a na rovinu. Odpověděl na všechno, na co jsem se zeptala. Kéž by tu teď se mnou mohla být Georgia.

„Proč já?“

„Prosím?“ zeptal se zmateně.

„Proč to říkáte mně? Proč tu nejsou i ostatní?“

Pohlédl mi do očí a já měla pocit, jako kdyby mi viděl až do duše.

„Protože ty jsi alfa,“ odvětil a mně bylo jasný, že tím nemyslí Guntegovo výrobní číslo, kterým si nás škatulkoval. „Půjdou za tebou, ať se rozhodneš jakkoli.“

Uchechtla jsem se. „Myslím, že mě trochu přeceňujete.“

„Možná,“ pokrčil rameny a zamířil ke dveřím. S rukou na ovládacím panelu se však zastavil a ohlédl se přes rameno. „Promysli to. Prober to s ostatními, jestli chceš. Na tomhle patře se mohou pohybovat volně, stejně jako ty. Nepokoušejte se však odsud odejít.“

Nato otevřel dveře a zmizel na chodbě.

Padla jsem na polštář a zadívala se na bílý strop. Co bychom měli udělat? Měl pravdu, že sami proti Guntegovým deltám nestačíme. Jenže můžeme agentuře věřit? Co jim zabrání nás odstranit, až nás nebudou potřebovat? Nebo bychom se měli raději pokusit prostě utéct a někde se skrýt, dokud se to nepřežene? Jenže pokud někdy existovalo řešení, jak zastavit naši mutaci dřív, než nás zabije, měl ho Guntego.

Vytáhla jsem polštář zpod hlavy a přitiskla si ho na obličej, abych do něho mohla vykřičet veškerou svou nerozhodnost a pochyby. A víte co? Vůbec to nepomohlo.

Můžeš mě milovat nebo zabít, ale oboje bude stát za houby

Nevěděla jsem, kolik bylo hodin, když jsem se vzbudila poprvé, ani když se u mě objevil Johnson, ale když jsem se vzbudila potřetí, bylo v místnosti rozsvíceno a nebyla jsem sama.

Otočila jsem hlavu za zvuky a spatřila mladou ženu, určitě ne o moc starší než já, která seděla na vozíčku a něco prováděla se sadou zkumavek a lahví chemikálií.

Vlasy měla blonďaté, vzadu kraťoučké a vpředu delší až k úzké bradě. Část ofiny měla černou. Na vozíčku jsem nemohla poznat, jak je vysoká, ale řekla bych, že byla rozhodně vyšší než já. Což byl skoro každý. Nejvíc mě však překvapily její nohy. Nebyly tenoučké jako u lidí, kteří jsou na vozíčku dlouho, ale pod kalhotami se jí ještě rýsovalo pár svalů. Takže ochrnula celkem nedávno.

Otočila se, aby zkontrolovala něco pod mikroskopem a všimla si, že ji pozoruju. Odstrčila se od stolu a zamířila ke mně.

„Slyšela jsem, že už ses probudila,“ řekla a usmála se. „Jak se cítíš?“

„Jako po týdenním flámu,“ přiznala jsem.

Na stolku vedle postele byl džbánek s vodou. Nalila ji do sklenice a podala mi ji.

„Díky,“ zamumlala jsem vděčně a její obsah do sebe lačně vyklopila.

„Opatrně,“ varovala mě. „Byla jsi dva týdny v bezvědomí v následku prudkého vyčerpání a hypoglykemie.“

„Jsi doktorka?“ zeptala jsem se zmateně. Nevypadala, že by už mohla mít doktorát.

Zavrtěla hlavou. „Ne tak docela. Ale měla jsem dostatečně velký důvod, proč se věnovat anatomii, fyziologii a genetice člověka. Jsem Rachel. Alfa čtyři.“

Vyprskla jsem hlt vody, který jsem měla zrovna v ústech a vytřeštěně na ni pohlédla.

„Cože?!“

„Nečekala jsi, že bys na někoho takového tady mohla narazit?“ zeptala se s malým úsměvem. „Přeci jen je to agentura, která se nezabývá ničím jiným než Guntegem a jeho pokusy.“

Odkašlala jsem si, abych vyhnala vodu z míst, kam nepatří. „Takže to tys byla podnětem k založení agentury? Od tebe se tehdy FBI dozvěděla, co Guntego dělá?“

Přikývla. „Ano. Před pěti lety se u mě poprvé projevily genetické vady. Znáš to. Vnější i vnitřní krvácení. Podle toho, která část těla je na tom zrovna nejhůř. Dostala jsem se do nemocnice, kde mě našel Serov.“

Otřásla jsem se, když jsem si uvědomila, jak moc to připomíná můj vlastní příběh.

„Jak se ti podařilo utéct?“

Zachmuřila se a sklopila pohled. „To díky mámě. Už dřív mi všechno řekla. Když si pro mě Serov přišel, zaměstnala ho, abych se dostala pryč. Zabil ji.“

„To je mi líto,“ zašeptala jsem přiškrceně.

„Už je to dávno,“ povzdechla si a znovu na mě pohlédla. „Šla jsem rovnou na FBI. Ti zahájili vyšetřování, a když zjistili, že mají mezi sebou špeha, vznikla TIA, mimo dohled obvyklých orgánů a jen s minimálním počtem lidí, aby nedošlo k tomu, že se o ní Guntego dozví a infiltruje ji.“

„A ty jsi tady celou tu dobu?“

Pokrčila rameny. „A kam jinam bych šla? Máma byla mrtvá, zbytek své rodiny jsem neznala, protože jsme žily pod falešnou identitou, a já mohla každou chvílí znova zkolabovat. Johnson zaměstnal několik vědců, kterým se podařilo mě udržet naživu. Tohle místo je jediné, které můžu nazývat domovem. A taky je tu Nick. Někdo se o něho musí postarat.“

„Nick?“

Kývla hlavou k džungli za průhlednou stěnou. „Nick je alfa deset. Johnsonovi lidé ho našli o rok později, kdy byla založena TIA. Než se jeho mutace ustálila, měnilo se jeho tělo v závislosti na prostředí.“

„Chameleon!“ uvědomila jsem si, když jsem si vzpomněla na složky, které jsem získala od doktorky Martinézové, která mi pomohla poprvé utéct z Guntegovy základny.

„To bývalo,“ povzdechla si Rachel. „Teď už se měnit přestal. A taky už přestal být člověkem.“

Zamračila jsem se a s vynaložením nemalého úsilí se posadila. „Co tím myslíš?“

Rachel poodjela od postele a zamířila k přepážce. Rukou zaťukala na sklo a čekala. Dlouho se nic nedělo. Pak se však objevilo podivné stvoření. Vzdáleně vypadalo jako člověk, ale jeho ruce byly celé chlupaté a jaksi delší a větší, než by měly být. Zarostlou měl i tvář, z níž na Rachel hleděly hnědé oči.

„Pane bože,“ zamumlala jsem ohromeně.

Rachel se vrátila ke mně, zatímco Nick se vrátil ke stromům a během chvilky zmizel ve větvích.

„Proč je zavřený?“ chtěla jsem vědět. Svíralo se mi srdce, když jsem si uvědomila, že je jedním z nás, ale i přesto je zavřený jako nějaké zvíře.

„Je nevypočitatelný. Už nemyslí jako člověk. Nemůžeme ho nechat tady pobíhat volně. Nevíme, co by udělal,“ řekla Rachel a i v jejím hlase jsem poznala, že jí je ho líto. Pak se hořce ušklíbla a střelila po mně pohledem, v němž jsem postřehla záblesk zlosti.

„Víš, ne všechny mutace vedly k získání zvláštních schopností,“ řekla a ukázala na Nickovu ubikaci. „Z něho se stalo něco, co musí být pod zámkem, a já…“

Zarazila se uprostřed věty a pevně sevřela rty. Zlost z jejích očí se vytratila a nahradil ji smutek. Pochopila jsem.

„Ty jsi kvůli mutaci skončila na vozíčku.“

Trhavě přikývla. „Jo,“ špitla s pohledem upřeným na svá kolena. „Nejdřív jsem začala ztrácet přechodně cit, pak mi začaly ochrnovat prsty, a nakonec celé nohy. Moje mutace porušuje myelinové pochvy kolem nervových vláken. Nejdřív odejde motorika. A potom selžou jednotlivé orgány.“

Nevěděla jsem, jak na to zareagovat. Říct jí, že je mi to líto, by byla jen prázdná slova. A tak jsem raději mlčela.

Zhluboka se nadechla a otřela si oči. „Snažím se najít způsob, jak to celé zastavit, ale je to marný. Mutace způsobuje hned několik faktorů. Většinou mix hormonů, který je běžný během dospívání. Dojde k aktivaci genů, které zahájí samotnou mutaci. Doufala jsem, že najdu nějaký antigen, který by to zase zastavil, ale zmapovat genetický kód a najít změněné fragmenty a určit, k čemu slouží, je… nemožné. Ne s informacemi, které mám.“

„Ani teď, když máš k dispozici dalších šest transgenetiků? Guntego jen ze vzorku mé krve dokázal vytvořit látku, která udrží při životě i delty,“ řekla jsem s nadějí v hlase. „Nebo bychom mohli zkusit najít další alfy. Třeba někdo z nich doplní poslední kousek skládačky.“

Ošila se. „Ty to nevíš?“ zeptala se opatrně. „Žádné další alfy nejsou. Všichni ostatní jsou mrtví. Zbylo nás jen šest.“

Strnula jsem. Cosi mě sevřelo a já se najednou nemohla nadechnout. Zamrkala jsem, když se mi zamlžil pohled a v celé místnosti se prudce ochladilo. Sevřela jsem ruce v pěst a zaryla nehty do dlaní, abych se uklidnila.

Zhluboka jsem se nadechla a potlačila své emoce. Molekuly kolem mě se začaly volně pohybovat a v místnosti se opět oteplilo.

„Je to jistý?“ vysoukala jsem ze sebe.

„Ano.“

Lehla jsem si zpátky na polštář. Cítila jsem se podivně prázdná a vyčerpaná. Pak mě však něco napadlo.

„Rachel, ví Johnson, že Guntego je taky mutant?“

Zarazila se uprostřed pohybu a vytřeštila na mě oči. „Cože?“

„Guntego je jako my,“ vysvětlila jsem jí. „Řekl mi to, když se přede mnou chlubil svým programem a plány do budoucna. S pokusy totiž začal už jeho otec. A Guntego byl první, na kom své poznatky vyzkoušel.“

Nevěřícně se ve svém křesle předklonila. „Jak se jeho mutace projevuje?“

„Podle všeho jeho otec dosáhl toho, že Guntegovy buňky stárnou o polovinu pomaleji. Eddie už pracoval na několika teoriích, mohl by ti o tom říct víc.“

Rachel se vzrušeně narovnala a ve tváři se jí objevil zamyšlený badatelský výraz, který jsem vídala několikrát denně u Eddieho.

„To by mohlo být ono,“ zamumlala nepřítomně. „S poznatky o tvých kmenových buňkách a s informacemi o Guntegově mutaci bychom sice nedokázali mutace zastavit úplně, ale mohli bychom jejich průběh minimálně značně zpomalit nebo získat větší odolnost vůči degenerativním změnám. Porovnat genetické kódy by sice chvíli trvalo, a navíc bychom museli přijít na to, jak změnit genetický kód buněk, u nichž již k mutaci došlo, ale taky by se nám mohlo podařit syntetizovat látku, která by pouze utlumila samotné mutace či zabránila buňkám s mutačním kódem v dalším dělení.“

„Rachel,“ oslovila jsem ji s drobným úsměvem. „Nemám tušení, o čem mluvíš. Eddie by ti v tomhle ohledu byl lepším parťákem.“

Nervózně se zasmála. „Promiň, jen jsem se zamyslela. Pokud ti Guntego nelhal, mohl by být tím posledním střípkem informace, který nám chybí.“

Povzdechla jsem si. „Jo. Jenže bude docela těžké z něho tu informaci dostat.“

„Bude mi stačit jeho tělo,“ odvětila Rachel.

Překvapeně jsem povytáhla obočí. Zrudla a začala koktat.

„Tak jsem to… tak jsem to nemyslela! Nechtěla jsem tím říct, že ho… že ho máme rovnou zabít, abych ho mohla pitvat nebo tak něco!“

Uchechtla jsem se. „Popravdě? Budu radši, když ti bude stačit, abych přitáhla jeho mrtvolu než celý živý exemplář.“

Zamračila se. „Laylo, bojím se, že ho budeme potřebovat živého. V první řadě kvůli informacím, které bychom od něho mohli získat, a za druhé, v těle po smrti dochází k rychlé degeneraci tkání. Potřebovala bych mít k dispozici spíše jeho živé buňky, abych viděla, jak fungují. Jeden chybný krok a místo léku bych nás mohla zabít.“

Povzdechla jsem si. „No tak jo. Přivedeme ti ho živého, abyste si mohli poklábosit.“

___________________________________________________________________________

Rachel mi zakázala vstávat z postele, a protože jsem stejně po většinu dne pořád spala, ani mi to nevadilo. Říkala, že se u mě stavili ostatní, ale poněvadž jsem zrovna byla v limbu, tak mě nebudili.

Druhý den jsem to ale už nevydržela a přesvědčila Rachel, aby mi sundala všechna zdravotnická udělátka a já se mohla alespoň trochu projít a odskočit si. Intravenózní výživy jsem měla už po krk, takže jsem při první příležitosti snědla slabý vývar, který mi donesla, a vypila několik sklenic vody.

Moje nohy po dvou týdnech v posteli byly jako z rosolu a já se musela pořád něčeho přidržovat. Byla to pro mě nepříjemná zkušenost a byla jsem pevně rozhodnutá se rychle dostat do použitelné formy. Nevypadalo to sice, že by nám tu hrozilo nebezpečí, a Johnson navíc na rovinu řekl, že chce naši pomoc, ale přesto jsem si ničím nemohla být jistá. A už vůbec ne tím, jak zareaguje, kdybychom mu řekli ne.

A tak jsem každou možnou chvíli navzdory Rachelinu nesouhlasu pochodovala podél místnosti tam a zase zpátky.

Zrovna jsem se dostala k protější zdi, která tvořila překážku mezi laboratoří a džunglí. Udělala jsem ještě několik kroků, než jsem se vydala zase nazpátek.

V tu chvíli něco z druhé strany udeřilo do skla. Vykřikla jsem a uskočila do strany, ztratila rovnováhu a skácela se na zem. Prudce jsem vzhlédla a setkala se s pohledem hnědých očí.

„Zatraceně!“ zaklela jsem, když jsem si uvědomila, že to chlupaté stvoření, na které se dívám, je Nick. „Ty jedna chlupatá potvoro!“

Naklonil hlavu na stranu a zvědavě si mě prohlížel.

„Co je?“

Zamrkal a přikrčil se, takže jsme byli na stejné úrovni, i když já seděla na zemi a třela si bolavý zadek. Velice dospěle jsem na něho vyplázla jazyk.

Udělal to samé, což mě rozesmálo. Překvapilo mě, když se začal smát také. Jeho smích byl zvláštní. Vydával takové podivné kakaka.

„No jasně. Děsná sranda,“ ušklíbla jsem se pobaveně a s obtížemi se vyškrábala na nohy. Taky se narovnal. Ukročila jsem do strany a on mě napodobil. Zamířila jsem na druhou stranu, udělal totéž.

„Copak? Máš rád pantomimu?“ zeptala jsem se a začala na něho dělat opičky.

Nick náhle strnul, udeřil pěstmi do skla, až se otřáslo a zavřískl. Překvapeně jsem ustoupila a zavrávorala, když jsem do něčeho vrazila. Něčí ruce mi pevně sevřely paže.

Vyděšeně jsem se neznámému vytrhla, až jsem klopýtla a narazila pro změnu do skla. Prudce jsem se otočila.

„Ježiš!“ zaklela jsem, zatímco mi srdce pořád bušilo jako splašené. „Leo! Vyděsil jsi mě k smrti!“

Stál přede mnou s kamenným výrazem ve tváři a nezvykle jasně zelenýma očima sledoval Nicka, který za sklem vyváděl jako pominutý. Teprve potom se jeho oči stočily ke mně. Několik dlouhých vteřin mě pozoroval, než se jeho napjatý postoj konečně uvolnil. Sklopil pohled a promnul si čelo. Nick za sklem se jako mávnutím kouzelného proutku uklidnil.

„Promiň,“ zamumlal skoro neslyšeně Leo. „Asi byla chyba sem přijít,“ řekl a otočil se k odchodu.

Moje ruka vystřelila sama od sebe a sevřela jeho zápěstí. Vytrhnul se mi a nečekaně se mnou praštil o sklo. Zachrčela jsem, když mi prsty stiskl krk.

„Leo!“ zajíkla jsem se, zatímco Nick za mými zády začal opět běsnit.

Na chvíli jsem skutečně myslela, že mě uškrtí, ale pak mě zničehonic pustil a udělal několik kroků dozadu.

Rozkašlala jsem se a vysíleně se opřela o sklo.

„Zešílel jsi?!“ rozkřikla jsem se v okamžiku, kdy jsem toho byla schopná.

„Promiň,“ řekl znovu a pro jistotu ještě ustoupil, takže teď jsme stáli každý na jedné straně místnosti. „Neměl jsem sem chodit. Myslel jsem, že už to ovládnu.“

„Ovládneš co?“ chtěla jsem vědět. Pořád jsem se na něho zlobila, krk mě bolel a slyšela jsem, jak Nick za mými zády nespokojeně přechází sem a tam.

„Tu chuť tě zabít,“ odvětil a prohrábl si rukou černé vlasy, které měl o něco delší, než jsem si pamatovala. Znovu na mě upřel ty nepřirozeně zelené oči a já se musela snažit, abych se ovládla a neotřásla se.

„Aha,“ dostala jsem ze sebe. Došlo mi, že Davidův vliv, který měl na Lea díky svým schopnostem, pořád zčásti přetrvává. David Lea psychickým nátlakem přesvědčil, že mě nenávidí a že by mě měl při první příležitosti zabít. Měla jsem štěstí, že je Leo silnější než Davidovy lži.

Znovu jsem si ho prohlédla. Moc se nezměnil od okamžiku, kdy jsem ho víc než před rokem opustila uprostřed lesa, abych sama utekla. To byl okamžik, na který jsem nebyla hrdá a který mě mučil noc co noc. I když vypadal stejně, něco na něm bylo jinak. Pak jsem si to uvědomila. Vypadal vyčerpaně a uštvaně.

Polkla jsem, abych zahnala vzlyk, který se mi dral z hrdla.

„Mrzí mě to,“ zašeptala jsem přiškrceně, zatímco se mi po tváři skoulela slza.

Díval se na mě a nehýbal se. Potom však pomalu zamířil ke mně, natáhl ruku a otřel mi tvář.

„Nevím, co se to se mnou stalo, když jsem tě poprvé potkal,“ řekl potichu a zamyšleně. „Cítil jsem tě ode dne, kdy tě přivezli na základnu. Ještě dřív, než jsem tě vůbec poprvé uviděl. Cítil jsem ozvěnu tvých pocitů, které jsem do té doby neznal a ani nedokázal pojmenovat. Najednou jsem toho chtěl víc. Bylo to jako droga. Jako kdybych se poprvé v životě probudil a rozhlédl se kolem sebe.“

Odmlčel se. „To spojení mezi námi mě pohltilo. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Jenže pak tě zlomili a tys přestala cítit. Sebrala jsi mi to.“

„Takže tohle je to, co ke mně ve skutečnosti cítíš?“ zeptala jsem se a prudce se nadechla, jak mě sevřel nepříjemný tísnivý pocit. „Závislost? Jsi závislý na mých pocitech?“

Mlčel. Dlouho.

„Nevím,“ řekl, když už jsem si myslela, že neodpoví. „Možná. Pouto mezi námi mě k tobě nekontrolovatelně přitahuje a ovládá mě. Měl jsem spoustu času o tom přemýšlet, když jsi byla pryč. Ale stejně to pořád nevím. Chtěl jsem, abys to věděla, protože ti nechci ublížit.“

Zhluboka jsem se nadechla a odtáhla se od něho. Cítila jsem se, jako kdyby mi právě zabodl nůž hluboko do srdce. Nejspíš pocítil to samé, protože se zatvářil zmateně a v očích se mu objevil podivný lesk.

„Promiň,“ řekl. „Nevím, kde končím já, ty nebo on. A dokud v tom nebudu mít jasno, měl bych se od tebe držet dál.“

„A nemyslíš, že bych měla mít právo do toho taky mluvit?“ zavolala jsem za ním, když se otočil k odchodu.

Ohlédl se přes rameno s nečitelným výrazem v očích. „Ne. Dokud si nebudu jistý, co ze všech těch pocitů jsem já.“

Potom odešel a dveře se za ním tiše zavřely, jako kdyby tady ani nebyl.

Zlostně jsem si otřela oči a pohlédla na Nicka, který už byl zase klidný a zaujatě mě sledoval. „Mám pocit, že jsem právě dostala kopačky,“ řekla jsem mu a raději se vrátila zpátky do postele. Najednou jsem byla unavenější, než by pár kroků kolem místnosti mělo způsobit.

Někdy prostě musíš všechno vsadit na jedinou kartu

Něco mě vytrhlo ze spánku. Něco, co mi svíralo ruku a snažilo se mi ji vykroutit do podivného úhlu. Náhle jsem byla úplně vzhůru. Přetočila jsem se z boku na záda a volnou pravačkou vystřelila pěstí naslepo do prostoru, kde jsem čekala útočníka.

Někdo vyjekl. Ozvalo se kovové řinčení a žuchnutí, jak se něčí tělo setkalo s chladným objetím podlahy. Nadzvedla jsem se na loktech a zadívala se na chlapce, který se válel na zemi a odstrkoval od sebe převrácený kovový vozík.

„Laylo!“ postěžoval si ublíženě a štrachal se na nohy. Teatrálně ze sebe smetal neviditelný prach a rovnal si oblečení. Měl kliku, že se mé ráně stihl vyhnout, protože jinak by teď vypadal mnohem hůř.

Vypadal tak na dvanáct let, i když jsem moc dobře věděla, že je o pár dní starší než já. Světlé vlasy měl po pádu rozčepýřené.

„Eddie,“ oddechla jsem si a svezla se zpátky na polštář. „Co to děláš?“ dodala jsem podezřívavě.

„Co myslíš?“ odvětil uraženě a zvedl ze země jehlu a nádobku na odběr krve.

„Neměl by ses mě nejdřív zeptat, než mi začneš vysávat krev, ty jeden upíre?“

„Já se ptal.“

„A kdy jako?“

„Před chvílí.“

Povytáhla jsem obočí a pak se nechápavě zamračila. „Ale to jsem spala!“ namítla jsem.

Na jeho tváři se objevil uličnický úsměv. „No právě. Nemohla jsi odporovat.“

Měla jsme v plánu se na něho zlobit, ale ten úsměv mě odzbrojil. Uchechtla jsem se a nabídla mu paži, aby si mohl vzít, co potřeboval.

Už jsem na to byla tak zvyklá, že jsem sebou ani necukla, když mi zapíchl jehlu do žíly a odebral mi trochu krve.

„K čemu to potřebuješ?“ chtěla jsem vědět.

„V první řadě k tomu, abychom mohli porovnat rozdíly mezi tebou, Leem a Georgií. Máme s Rachel pár teorií ohledně toho, co všechno způsobuje mutace a jak by se je dalo teoreticky potlačit. A taky se pořád snažíme zjistit, co s tebou udělal poslední Guntegův pokus. Nechtěl bych, aby nás to zaskočilo nepřipravené.“

Zachvěla jsem se při pomyšlení na to, co všechno se mnou mohlo těch pár minut, kdy moje tělo ozařovala směska částic, udělat. Jasně, nenarostly mi ploutve ani žábry, dokonce ani kůže nevypadala, že by se měnila v šupiny. Já se ale víc bála toho, co nebylo vidět.

Odkašlala jsem si. „Nějaké teorie?“

Eddie na mě krátce pohlédl. Nejistota v jeho očích se mi ani trochu nelíbila. „Zatím ne,“ přiznal. „Nerad bych dělal ukvapené závěry.“

Přikývla jsem. Stejně bych z něho víc nedostala. Určitě ho napadla spousta variant, ale pokud neví, ke které z nich se přiklonit, mně je neřekne.

„Chtěl jsem se zeptat na ty fleky, co máš na krku,“ ozval se po chvíli, když začal připravovat přístroje na stolech v rohu. „Proč to vypadá, jako kdyby se tě někdo snažil uškrtit?“

„Ehm, to je…“ nebyla jsem si jistá, jak bych měla pokračovat. „To je jedno. Nevšímej si jich.“

Zabručel, ale dál se neptal. Pracoval si na svém a já ho u toho pozorovala.

„Eddie, co si tady o tom místě myslíš?“ zeptala jsem se po chvíli.

Pokrčil rameny. „Na vězení to ujde.“

„Na vězení?“

Podíval se na mě těma svýma dětskýma očima plnýma vážnosti dospělého. „Jak jinak bys nazvala místo, z něhož nemůžeš odejít?“

„Pravda,“ povzdechla jsem si a nervózně se zavrtěla. „A Johnson? Co si myslíš o něm?“

„Je to tajný agent. Lhát je v popisu jeho práce,“ odvětil.

Tos mi pomohl, utrousila jsem v duchu hořce. Pomyslela jsem na to, co mi řekl Johnson. Chtěl od nás pomoct, ale co pak? Co až, nebo spíš jestli, Guntega porazíme? Zafuněla jsem a přitáhla si peřinu až pod bradu. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet. Ale věděla jsem, že se musím rozhodnout. Musím se rozhodnout, co řeknu ostatním. A to brzy.

___________________________________________________________________________

Ještě jeden den jsem si dovolila zůstat v posteli, než můj neklid přerostl natolik, že ani neustupující únava mě nedokázala udržet na místě. Rachel mi donesla nějaké oblečení a já se vděčně oblékla.

„Sedni si,“ zavelela a přistavila mi vedle postele vozíček.

Zasmála jsem se. „Na to zapomeň,“ utrousila jsem. „Mám ještě nějakou hrdost.“

„Já bych to nazvala spíš tvrdohlavostí, ale jak chceš,“ pokrčila rameny pobaveně a pokynula mi, abych ji následovala. Prošly jsme velkými dveřmi s elektronickým zámkem do dlouhé uměle osvětlené chodby s několika dveřmi a jediným výtahem na jejím konci.

„Po tomhle patře se můžeme pohybovat bez omezení,“ řekla Rachel a mávla rukou, jako kdyby chtěla obsáhnout celou chodbu i místnosti za dveřmi. Rozhlédla jsem se a v koutech spatřila bezpečnostní kamery, které nás nepřetržitě sledovaly.

„Útulné,“ zabručela jsem. „Úplně cítím tu vřelou a přátelskou atmosféru.“

„No…“ zaváhala Rachel a nejistě se usmála. „Johnson musel počítat s tím, že by někteří z těch, které najde, nemuseli přímo… spolupracovat. Jsme dvě patra pod zemí. Jsou tu samotky, laborka a pak ubikace.“

Došly jsme k dalším velkým dveřím, a když se Rachel dotkla ovládání po straně, dveře se odsunuly stranou.

Místnost před námi byla skutečně velká. Vlastně byla asi tak velká jako náš bývalý sklad v Atlantic City, který se stal na víc jak rok mým domovem. Jenže tady to bylo mnohem lépe zařízené. V pravém rohu bylo několik oddělených kójí, jejichž přední stěna byla od půlky ke stropu z průhledného materiálu. V kójích jsem zahlédla postele, stoly a skříně. Zbytek prostranství byl pomyslně rozdělen na jídelnu a obývák s velkou televizí. Dokonce jsme dostali i pingpongový stůl.

„Přiznám se, že když jsem tu byla sama, trošku mě tohle místo děsilo. Ale pak mi Johnson dovolil chodit volně po základně, takže jsem si tu nepřipadala tolik ztracená,“ ozvala se Rachel.

Chtěla jsem se zeptat, co člověk musí pro takové povolení udělat, ale než jsem to stihla, zaslechla jsem výkřik a cosi neuvěřitelně rychlého se vrhlo přímo na mě, až mi to vyrazilo dech.

„Jsi zpátky!“ zapištěl mi do ucha dívčí hlas.

„Kate!“ zachroptěla jsem a pokusila se od sebe odtáhnout drobnou dívku s oválnou tváří s dětskými rysy a krátkými zrzavými vlasy. Ona se však držela jako klíště a pozorovala mě zelenýma očima plnýma energie.

„A sakra. Ona už je vzhůru?“ zeptal se s těžko skrývaným pobavením vysoký svalnatý mladík s krátkými hnědými vlasy, který jí byl v patách.

„Taky tě ráda vidím, Jare,“ utrousila jsem, když se mi konečně podařilo vymanit ze sevření.

„To je dost, že seš tady, šéfová,“ usmál se a k mému překvapení mě krátce stiskl v náručí.

Rozpačitě jsem si odkašlala, rozhlédla se kolem a pečlivě prozkoumala prostor kolem nás. Zahlédla jsem několik kamer, které pečlivě sledovaly každý kout.

Eddie, který se k nám s Georgií připojil, pochopil, kam se dívám. „Můžeme mluvit otevřeně. Sice nás sledují, ale neposlouchají.“

„Dobře,“ kývla jsem a rozcuchala mu vlasy. Podrážděně se mi vysmekl a o krok ucouvl.

„Nech toho,“ zabručel nazlobeně.

„Pojď,“ vyzvala mě Kate, vzala mě za ruku a odvedla k velkému gauči. Usadila mě jako malé dítě.

„Tak? Jaký je plán?“ vyhrkl Jared nedočkavě.

Odfoukla jsem si z obličeje mastný pramen vlasů. Potřebovala jsem sprchu.

„Brzdi trochu,“ povzdechla jsem si. „Nejdřív potřebuju vědět, co vám řekli.“

„Jen to základní.“

Trhla jsem sebou a prudce se otočila. Leo stál kousek za námi. Vůbec jsem nevěděla, kdy se k nám takhle připlížil. Došel blíž a postavil se pár metrů od pohovky, na níž jsem seděla.

„Obeznámil nás s existencí TIA.“

Polkla jsem a donutila se odtrhnout od něj pohled. „Nic víc?“

„Rachel nám řekla víc podrobností, ale kromě seznamu požadavků, jako je zákaz vycházek, rvaček a ničení majetku, nám Johnson nic víc neřekl,“ potvrdila Georgia.

Fakt díky, Johnsone, pomyslela jsem si podrážděně. Hodil to celé na mě. Přemýšlela jsem, kde začít, a nakonec jsem se rozhodla to zjednodušit na základní prvky.

„No,“ předklonila jsem se a opřela se lokty o kolena. „Zrovna teď TIA neplánuje, že by nás jen tak pustili-“

„Jako kdybychom čekali něco jiného!“ prsknul Jared rozzuřeně. Kate se natáhla a stiskla mu ruku.

Nadechla jsem se a pohlédla na něho. „Ale, jak byste se dozvěděli, kdyby mi Jared neskákal do řeči, je tu ještě jedna varianta než tu jen tak trčet. Johnson nás požádal o pomoc.“

Nastalo rozpačité ticho.

Pak si odkašlal Eddie a tiše podotkl: „Teda… Georgia se zmínila, že nad tím přemýšlí, jen jsem nevěřil, že by to skutečně chtěl udělat. I když takové rozhodnutí má své logické odůvodnění a taktické výhody.“

„Jakou pomoc přesně?“ zeptala se tiše Kate.

„V boji,“ ozval se Leo temně ze svého místa dostatečně daleko od nás a přitom dost blízko, aby se mohl zapojit. „Jsme vojáci, Kate. Přesně k takovým věcem nás Guntego stvořil.“

Zamračila jsem se na něho. „Tak nějak,“ odsekla jsem. Vůbec se mi nelíbil jeho postoj. Raději jsem se obrátila k ostatním. „V první řadě od nás samozřejmě chce co nejvíc informací, ale taky chce dostat Guntega, pokud možno nenápadně. Nechce, aby se povědomí o mutantech dostalo mezi civilisty.“

„A co když nebudeme chtít?“ pípla nervózně Kate.

„Nevím,“ přiznala jsem a vynadala si, že jsem se na to Johnsona nezeptala. Jako kdybych nad takovou variantou ani neuvažovala. A pak mi došlo, že jsem nad ní skutečně neuvažovala. Přemýšlela jsem nad všemi aspekty toho, co by se stalo, kdybychom se k agentuře přidali, ale ani na okamžik jsem neuvažovala nad tím, kdybychom řekli ne.

Polkla jsem nerozhodný knedlík v krku a narovnala se. „Já do toho jdu. Chci říct… v čem se to vlastně liší od toho, co jsme dělali dosud? Že nás bude víc? Že budeme muset poslouchat něčí rozkazy? Cíl je pořád stejný. Dostat Guntega. Navíc, pokud jste na to nezapomněli, pořád můžeme každou chvílí umřít. A jestli má někdo nějaký způsob, jak tomu zabránit, zázračnou léčbu nebo pro mě za mě nějaký druh úchylnýho woodoo, bude to Guntego.“

Dlouho nikdo nic neříkal. Přemýšleli. A já čekala.

„Takže ty skutečně věříš, že Guntego ví, jak ty mutace zastavit,“ zamumlal nakonec Eddie.

„Možná ví,“ přikývla jsem. „Možná ne. Ale pokud na to někdo přišel, tak on. Zabývá se tím desítky let. Jen se podívejte na něho samotného. Stárne pomaleji, než by měl, ale nepřišlo mi, že by si dělal starosti s tím, že by mohl zkapat.“

Eddie se nejistě ošil. „Je pravda, že na rozdíl ode mě mohl ve výzkumu vycházet z mnohem více poznatků a sledování. Měl k ruce desítky, možná stovky transegentiků. A jeho vlastní mutace je pozoruhodná. Nezískal sice žádné schopnosti, alespoň pokud víme, ale přesto…“

Eddie se odmlčel a ztratil se ve vlastních myšlenkách.

„Když jsem byla na základně,“ začala opatrně Georgia, „tak jsem zachytila pár myšlenek o tom, že Guntego může mutaci včas zastavit. Ale vždycky to byly delty, kdo nad tím přemýšlel, nikdy vědci.“

„No jasně,“ odfrknul si Jared škrobeně. „Kolik delt by asi tak Guntego naverboval, kdyby jim řekl, že pravděpodobně zaklepou bačkorama, protože jeho výzkum ještě není dotažený?“

„Takže jim lhal?“ zeptala se Kate.

„Možná,“ přikývla jsem. „Ale pak by dost riskoval. Kdyby delty začaly umírat a on by nic neudělal, mohly by se obrátit proti němu. Nejsou jako děcka, která od mala cvičil. Nevím, jak vy, ale já bych se radši chtěla ujistit, že z Guntega vymlátím všechny informace, které jen budu moct, než ho nějaký příliš horlivý agent TIA zastřelí.“

„Ty se k nim vážně chceš přidat?“ zeptal se Jared a neurčitě mávl rukou kolem.

„Jo,“ potvrdila jsem rozhodně. „Chci.“

Dlouho, opravdu dlouho mi hleděl do tváře, než trhnul hlavou. „Tak fajn. Jdu do toho. Ale jestli se to zvrtne, podám si tě.“

„Jarede!“ zajíkla se Kate a já si nebyla jistá, jestli ji tak ohromilo jeho rozhodnutí nebo výhrůžka. Pak se však podívala na mě a přikývla.

Eddie si povzdechl, jako kdyby na něm ležela tíha celého světa, a zavrtěl hlavou. „Přihlédneme-li ke všem okolnostem, možným variantám a naší stávající pozici, je spolupráce s Takticko-informační agenturou naše nejlepší šance na přežití.“

Georgia nejdřív pohlédla na ostatní a pak se zadívala na mě. Snažila jsem se mít v hlavě prázdno. Nechtěla jsem ji ovlivňovat. Chtěla jsem, aby to bylo její rozhodnutí. Přesto jsem však nedokázala zcela potlačit své přání, které muselo rezonovat mou myslí jako zvon.

„Tak dobře,“ řekla jen.

Vydechla jsem a teprve v tu chvíli si uvědomila, že jsem zadržovala dech.

Potom jsem se podívala na Lea. Krátce mi pohled opětoval, než neurčitě trhnul hlavou a odkráčel. Byla jsem si však jistá, že to bylo ano.

___________________________________________________________________________

Přecházela jsem po ubytovně a nepřítomně si kousala ret. I když jsem se rozhodla, že přijmu nabídku agentury a přidám se k nim, nezabránila jsem pochybám, které se mi vkrádaly do myšlenek.

„Laylo?“

Otočila jsem se a pohlédla na Georgii, která na mě mávla od stolu, kde Eddie vytahoval z kufříku vystlaného měkkou hmotou injekce se socioramitinem.

„Porovnal jsem poznatky Rachel, informace, které nám přinesla Georgia, i svůj vlastní výzkum. Trochu jsem poupravil naše dávky. Doufám, že nám teď poskytnou o něco lepší ochranu,“ řekl Eddie zamyšleně.

Pohledem jsem zabloudila k injekcím na stole a zamračila se. Představa, jak si opět do těla pouštím tenhle jed, abych přežila pár dalších dní, se mi hnusila.

„Laylo, chci, abys mi hlásila všechno, co se s tebou bude dít,“ ozval se Eddie, když jsem se natáhla pro injekci s černou látkou se zeleným nádechem uvnitř, která byla pro mě. Zastavila jsem se uprostřed pohybu.

„Proč?“

Zachmuřil se a s pohledem zabodnutým do stolu před sebou řekl: „Na několik minut jsi byla vystavená silné dávce ozařování. Je možné, že ti socioramitin, který jsem pro tebe dříve upravil, nebude stačit. Na druhou stranu socioramitin pro delty asi taky nebude to pravé. Podařilo se mi získat pár informací z Leovy krve, protože si prošel něčím podobným, ale moc odchylek se mi nepodařilo zjistit. Popravdě vůbec nevím, co by pro vás dva bylo nejlepší.“

Polila mě ledová vlna a sevřely se mi vnitřnosti, jako kdybych se právě ponořila do chladné vody. Položila jsem ruce zpátky na stůl a zaťala je v pěst.

„Chtěli zkusit, kam až můžou zajít, než se mutace zvrhne, ne?“ zeptal se Eddie. „Dokud nevíme, co to s tebou udělalo, musíme být skutečně velmi opatrní.“

Přikývla jsem. Jo, přesně to chtěli zjistit. Kolik toho do mě můžou ještě naprat. Kde je hranice toho, co mé tělo vydrží. Otázkou ale bylo, jestli je Jared, Kate a Eddie zastavili včas, než mohli Guntegovi vědci tu neviditelnou hranici, zpoza níž už není návratu, překročit.

„No… kdyby něco, ozvu se,“ pokusila jsem se na tváři vyloudit povzbudivý úsměv. Znovu jsem se natáhla a sevřela svou dávku v dlani.

 Jen neochotně jsem si vyhrnula rukáv a sundala kryt z jehly. Naučeným pohybem jsem našla žílu a zatlačila na píst. Se zatnutými zuby jsem čekala na nevolnost, křeče a nesnesitelné pálení, které se zákonitě musely dostavit.

Pomyslela jsem na okamžik, kdy jsem díky Guntegovu poslednímu pokusu o mou likvidaci dokázala zadržet ohnivou stěnu. Dokázala bych to i předtím? Nebo to bylo jen díky energii, která se ve mně nahromadila z uvolněných částic atomů?

Nevěděla jsem to. A to bylo na tom to nejhorší.

___________________________________________________________________________

Seděli jsme v místnosti bez oken kolem velkého stolu a u dveří stáli na stráži dva chlapi. Podrážděně jsem si odfrkla, když jsem pomyslela na to, jak málo práce by nám dalo je vyřídit.

„Proč nás sem Johnson nechal zavolat, když nás pak nechává čekat?“ zabručel Eddie znuděně.

„Kdo ví,“ povzdechla jsem si. Koutkem oka jsem pohlédla na Lea. Držel se od nás dál, stál v rohu a očima pomalu přejížděl po celé místnosti, jako kdyby hledal jakoukoliv skulinku v jejich obraně. A nejspíš právě to i dělal. Věděla jsem, že díky Guntegově výchově nikdy nebude jako my, ale přesto mě to pořád trochu děsilo.

Elektronický zámek na dveřích pípnul a konečně se objevil Johnson.

„Omlouvám se, musel jsem ještě zařídit jeden telefonát,“ řekl a posadil se na volnou židli vedle mě. Položil ruce na stůl a pomalu si nás všechny prohlédl.

„Takže jste se rozhodli?“ zeptal se klidně, jako kdyby mu na naší odpovědi zas až tak moc nezáleželo.

Naposledy jsem ostatní přelétla pohledem, jestli si to někdo nerozmyslel, než jsem se obrátila zpátky k němu.

„Bereme to. Pomůžeme vám.“

Johnson přikývl. Vůbec jsem z jeho klidné masky nedokázala poznat, co si o tom myslí.

„Dobře,“ odvětil. „Musím vás však upozornit, že jste, řekněme, ve zkušební lhůtě.“

„To nás napadlo, když jste tady nechali tyhle dva,“ utrousila jsem a hlavou ukázala na agenty u dveří. „Normálně asi své vlastní lidi nehlídáte.“

„Pochopte, že v dané chvíli máme jen vaše slovo, nic víc.“

„Máte víc než to,“ ohradil se Eddie. „Víte přece, že i pro nás je to prospěšné spojenectví. Nesouhlasili jsme proto, že bychom museli, ale proto, že to přinese výhody i nám.“

„Přesto bychom byli rádi, kdybyste naše dočasná omezení přijali a nesnažili se je obcházet,“ trval na svém Johnson. Potom sáhl do kapsy a položil na stůl několik černých silikonových náramků.

„To si snad děláte srandu,“ zavrčela jsem vztekle a střelila po něm smrtícím pohledem.

„Berte to jako jednu z podmínek vašeho přijetí. Nápad jsme si půjčili z tvého náramku, který jsi u sebe měla z Guntegovy základny. Jsou v něm čidla sledující vaši polohu, některé tělesné funkce a taky senzor, který aktivuje alarm v případě, že se pokusíte náramky nějakým způsobem sundat. Nic víc.“

Obezřetně jsem jeden z náramků vzala do ruky a prohlédla si ho. Silikonové pouzdro chránilo elektronické jádro uvnitř proti poškození. Všimla jsem si, že je o dost menší než ten, který mi dali Guntegovi lidé, aby mě udrželi pod kontrolou, a jehož nepříjemnou vlastností bylo, že vás dokázal poslat elektrickým výbojem k zemi.

„Ještě něco, o čem bychom měli vědět, než podepíšeme pracovní smlouvu?“ zeptala jsem se s nádechem ironie a rázně si jeden z náramků nasadila na zápěstí, než jsem si to mohla rozmyslet. Kovový zámek uvnitř cvakl a já věděla, že se neodemkne, dokud k tomu někdo z vedení agentury nedá pokyn.

„Chtěl jsem vás informovat, jak pokračujeme na Guntegově případu.“

To mě překvapilo. Okamžitě jsem se přestala zajímat o náramek a upnula svou pozornost zpět k Johnsonovi.

„Když jste nás kontaktovali,“ kouknul na Eddieho, „okamžitě jsme vyrazili na místo. Našli jsme ale jen vás a trosky příliš zničené na to, abychom z nich mohli cokoliv získat. Všichni už byli pryč.“

„Našli jste nějaké mrtvé?“ zajímalo mě.

„Ano, pár mrtvol, které však byly příliš poškozené, abychom mohli s jistotou říct, komu patřily. Než se tam dostal zbytek našeho týmu, všichni Guntegovi lidé se vypařili.“

„Každý na základně přesně věděl, co má dělat v případě poplachu,“ ozval se z kouta temně Leo. „Guntego byl na tuhle možnost vždycky připravený. Evakuace a zničení všech důkazů nám nikdy nesměly trvat déle než deset minut. Zažil jsem to již třikrát.“

Johnson přikývl. „Ano, Guntego je v tomhle ohledu skutečně pečlivý.“

„Takže se nám tu vlastně snažíte říct, že nemáte tušení, kde je a co dělá,“ poznamenala jsem.

Opět přikývl. „Dřív, když jsme mu šlápli na patu, tak se pouze stáhl, ale dál řídil své impérium. Létal po celém světě, účastnil se večírků i konferencí. Věděl, že proti němu nemáme důkazy, a dokud si byl jistý, že proti němu přímo nezasáhneme, vysmíval se nám do obličeje. Ale kvůli vám se to změnilo. Teď ty důkazy máme a taky víme, že už ho nemůžeme nechat být. Teď má armádu. A my ho musíme zastavit. Dřív, než rozpoutá peklo.“

„To by mu nemuselo trvat moc dlouho,“ ozval se Eddie zasvěceně. „Guntego má dostatek prostředků i lidí k tomu, aby proti sobě poštval různé země. Lidé jsou snadno manipulovatelní. Ani si nevšimnete, že něco udělal, a už si třeba Amerika a Rusko půjdou po krku. Díky mutantům se dostane na místa, ze kterých může zpovzdálí ovládat lidi a tahat za drátky. Například když jeden z jeho lidí zhypnotizuje prezidenta Spojených států a donutí ho říct na veřejnosti, že plánuje zaútočit na Japonsko. Nebo když nechá ruského vojáka, aby sabotoval nějakou jadernou zbraň, a pošle ji do srdce Evropy.“

„Eddie? Jak dlouho plánuješ teroristický útok proti celému světu?“ zeptala jsem se a povytáhla nevěřícně obočí.

„Asi tři minuty,“ pokrčil bezstarostně rameny.

„Tři minuty,“ odfrkla jsem si pobaveně.

Johnson si odkašlal a znovu se ujal slova. „Teď k tomu, jak budeme postupovat. Pokud tedy souhlasíte, budete zařazení do programu X dvě stě sedm.“

„Co je program X dvě stě sedm?“ zeptala se Kate.

Johnson se opřel do židle a spojil ruce položené na stole. „Program vznikl, když jsme si uvědomili, že budeme muset jednat s lidmi s neobvyklými schopnostmi. Má několik různých částí. Patří mezi ně vyhledávání transgenetiků, jejich zabezpečení, určení možné hrozby a taky rozhodnutí, co s nimi dál. S ohledem k jejich schopnostem a taky povahovým rysům a jejich minulosti je třeba vyvodit důsledky. Podle toho, co jste nám řekli, pochybuji, že mezi deltami najdeme někoho, koho bychom mohli nechat jen tak jít. Jsou to nebezpeční lidé.“

„Takže máte vězení pro mutanty?“ zeptal se Jared bez obalu.

Johnson zaváhal, ale nakonec přikývl. „Ano, snažíme se takové vytvořit. Proto jedna z věcí, kterou po vás budu chtít, je, abyste si vzpomněli na co nejvíce schopností, které delty měly. Podle všeho budeme muset počítat s velmi rozmanitou společností.“

Přikývla jsem na souhlas.

„Taky dáváme dohromady seznam zločinců, kteří v nedávné době utekli, či byli propuštění z vězení, nebo jsou na seznamu vládních agentur. Doufáme, že se nám tak podaří identifikovat některé z delt. Snad pak dokážeme některou najít, aby nás dovedla ke Guntegovi.“

„To bude zábava,“ utrousila jsem, ale chápala, že v danou chvíli je to naše jediná cesta, jak Guntega najít. Alespoň dokud něco sám neprovede, ale pak by taky mohlo být příliš pozdě.

„Taky budeme chtít znát rozsah vašich schopností. Jak těch neobvyklých, tak těch bojových. Nepustím vás do terénu, pokud by to znamenalo, že tak ohrozím vás nebo někoho ze svých agentů.“

To byl rozumný požadavek. Přesto jsem si všimla, jak se po sobě ostatní ohlédli. Bylo mi jasný, že pokud tohle uděláme, ztratíme tím svoji poslední výhodu, kterou máme, kdyby se něco zvrtlo.

„Dobře,“ souhlasila jsem za všechny a doufala, že se nebudou chtít o tom se mnou přít.

Johnson pokýval hlavou. „Výborně. Pro dnešek je to vše. Odpočiňte si. Zítra začneme.“

Nato se zvedl ze židle a odkráčel. Podívala jsem se na ostatní. Všichni, až na Lea, který byl naprosto bez výrazu, se tvářili nejistě a zamyšleně. Pouštěli jsme se do neznámých vod. A brzy jsme se měli dozvědět, jestli stačíme, nebo nás strhne proud.

Na pořádnou nakládačku není nikdy pozdě

Převalila jsem se na posteli a nespokojeně si povzdechla. Něco mě vytrhlo ze spánku a já moc dobře věděla, co to bylo.

„Hm…“ zamručela jsem a přitáhla si deku až pod bradu. „Víš, že je neslušné někoho špehovat, když spí?“ zeptala jsem se potichu, aniž bych rozlepila víčka.

„Promiň.“

Konečně jsem se zadívala do tmy a uviděla v rohu u dveří stát tmavou postavu. Postupně jsem si na přítmí zvykla a tma se proměnila v pouhé šero.

„Proč jsi tady?“ zeptala jsem se obezřetně. Když se mnou naposledy mluvil o samotě, chtěl, abych se od něho držela dál.

Trhnul rameny. Tvář měl naprosto nečitelnou. „Přemýšlím. Jde to lépe, když spíš.“

Zamračila jsem se. „Proč?“

„Protože mě neruší tvé pocity. V noci jsi klidnější, tišší.“

To se mě dotklo. Posadila jsem se na posteli a zabalila se do deky. „Tak to ti pěkně děkuju.“

„A taky jsem se chtěl ujistit, že jsi v pořádku. Měla jsi noční můru,“ dodal po chvíli ticha.

Vzpomněla jsem si na ohnivé jazyky, před nimiž jsem ve snu nedokázala utéct, a moje nálada ještě poklesla.

„Je mi fajn. Nejsem bezbranná princezna, kterou zavřela zlá čarodějnice do věže, a ty nejsi princ na bílém koni, který mě musí vysvobodit.“

„Mají princové v pohádkách neodolatelnou chuť princeznu uškrtit, dokud spí?“ zeptal se a já z jeho hlasu nedokázala poznat, jestli to měl být žert. Měla jsem nepříjemné tušení, že ne.

„Takže… měla bych si nad dveře dát zvoneček, abych věděla, až mě přijdeš zabít?“ zažertovala jsem a mimoděk mě napadlo, že bych to možná měla skutečně udělat.

„Myslím, že to začínám zvládat. Už to jsou jen tiché hlasy v mé hlavě, co mi šeptají. Trochu mi to připomíná psychické mučení, které nám dělali, abychom se naučili mu odolat. Jednou odezní.“

„Jasně. Přijdeš si v mé blízkosti jako na elektrickém křesle. To je super základ pro dlouhotrvající vztah.“

Jeho oči zářily do tmy jako dva majáky, jak se v nich odráželo slabé světlo pronikající dovnitř prosklenou částí stěny.

„Když jsem tě poznal, začal jsem si myslet, že svět mimo základnu je úplně jiný, než jak nás o něm učili. Teď zjišťuju, že porovnávat ho podle tebe není dobrý nápad.“

Rozesmála jsem se a zavrtěla hlavou. „No… já nikdy nechtěla být jedna z davu. Někdy mám dojem, že jsem si tak moc přála být něčím výjimečná, až mi to osud svým zvráceným způsobem splnil. Jenže to bych na osud musela věřit.“

„Vždycky si myslíš, že jde dosáhnout všeho, co chceš?“ zeptal se zvědavě.

„Jasně. Nějakým způsobem toho dosáhnout jde. Otázkou je, jestli to dokážeš. Jestli najdeš ten správný způsob a podstoupíš všechno, co musíš, nebo to raději vzdáš.“

Dlouho si mě zkoumavě prohlížel. Potom pomalu přikývl, odlepil se od zdi a proklouzl dveřmi do haly a zmizel ve své vlastní kóji.

„Jasně, tak dobrou,“ povzdechla jsem si a unaveně padla zpátky na polštář. Zamotaná do deky jsem dlouho zírala do zdi, než jsem dokázala znovu usnout.

___________________________________________________________________________

Hned další den ráno se u nás objevila postarší doktorka s kudrnatými krátkými tmavě hnědými vlasy protkanými stříbrem. Měla kulatý přátelský obličej a špičatý nos a v modrých očích jí jiskřila inteligence. Stejně jako Johnson byla jedna z mála, která z nás nebyla nervózní.

Postupně nás všechny odtáhla na důkladnou prohlídku, odebrala nám vzorky krve i DNA a velmi důrazně nám doporučila, abychom jí okamžitě hlásili, kdybychom měli pocit, že se s námi cokoliv děje.

Krátce po poledni, kdy nám donesli vydatný oběd, se objevil Johnson.

„Agente Johnsone,“ usmála jsem se na něj. „Už jsem se bála, že jste na nás zapomněl.“

„To by nešlo, i kdybych chtěl,“ odvětil a na rtech se mu objevil slabý náznak úsměvu. Už jsem věděla, že to je skoro maximum, co z něho dokážu dostat. „Jsme připravení na test vašich schopností.“

Eddie na židli vedle mě překvapeně povytáhl obočí. „Test? Teď? Jaký?“

Všichni se ke mně otočili a čekali na odpověď. Vážně netuším, proč okamžitě podezřívali mě.

„No,“ odkašlala jsem si a snažila se skrýt úsměv. „Nemáme čas na zbytečné zdržování. Navrhla jsem Johnsonovi způsob, jak prověřit naše schopnosti, a on souhlasil.“

Georgia se zakuckala kouskem zeleniny, kterou se zrovna snažila polknout, když si v mé hlavě přečetla, na co myslím. Uraženě jsem našpulila rty a střelila po ní pohledem.

Už to přestaň dělat, napomenula jsem ji.

„Promiň,“ zamumlala tiše.

„No to teda bude jobovka, jestli to vymýšlela Layla,“ poznamenal Jared, za což jsem mu uštědřila herdu do ramene. Herdu, které si sotva všimnul, zatímco mě rozbolela celá ruka. Au.

„Pojďte,“ vyzval nás Johnson a mávl rukou. Vydal se ke dveřím a ani se neohlédl, jestli ho následujeme. Odvedl nás k výtahu, kterým jsme se dostali zpět na povrch. V jedné z místností už na nás čekala Rachel a několik vědců, které Johnson najal.

„Už jsem přichystala vaši výbavu,“ řekla Rachel a přijela blíž k nám se sadou senzorů na klíně. „Svlékat.“

Nikdo nic nenamítal. Já, Georgia a Kate jsme si zalezly za roztaženou plentu a vysvlékly se do spodního prádla. Potom na nás Rachel začala umisťovat své senzory. Na spánky, na hruď, a dokonce i na ruce a nohy.

„Senzory jsou celkem odolné, ale i tak se je snažte nepoškodit. Mohlo by to zbytečně zkreslit naše měření.“

„Jasně, pokusíme se,“ slíbila jsem a začala se oblékat do maskáčových kalhot, černého trička a maskáčové bundy dostatečně teplé na to, aby mě ochránila před venkovními mrazivými teplotami.

Když jsme byli všichni připravení, odvedl nás Johnson do garáží, kde čekala dvě auta.

Než jsem nasedla, ohlédla jsem se. Johnson na mě upíral tvrdý pohled. Nedala jsem na sobě nic znát a zabouchla za sebou.

Auta vyjela do zasněžené krajiny, aniž by kdokoliv prohodil jediné slovo. Cítila jsem napětí, které sálalo z našeho šoféra, který nás neustále po očku pozoroval, jako kdyby čekal, že se na něho každou chvíli vrhneme.

Auta zastavila asi po patnácti minutách a my vystoupili. Nato se Johnsonovi agenti vypařili a my zůstali sami uprostřed lesa s holými větvemi a kupami sněhu všude okolo.

„Páni,“ vydechla jsem a od úst mi vystoupal obláček páry. „Je větší zima, než jsem čekala.“

„Co tu k čertu děláme?“ chtěl vědět Jared.

„Tam,“ ukázal Leo mezi stromy. Otočila jsem a spatřila velkou kovovou bednu.

„A hele. Naše hračky,“ podotkla jsem a zamířila k ní. Odklopila jsem víko a ukázala všem, co na nás čekalo uvnitř.

„To si děláš srandu,“ odfrknul se Jared a vytáhl jednu velkou pušku na paintball.

„Vůbec ne,“ zasmála jsem se.

„Navrhla jsi Johnsonovi, že si s jeho agenty zahrajeme paintball?“ zapochyboval Eddie. „A on souhlasil?“

„Jo,“ pokrčila jsem rameny a rozhlédla se kolem. Dřepla jsem si a ukázala ostatním, aby se stáhli kolem mě. Tísnili jsme se ve sněhu jeden vedle druhého obklopeni naprostým tichem.

Zhluboka jsem se nadechla a tichým hlasem řekla: „Tohle je poslední šance couvnout. Pokud se teď někdo rozhodnete odejít, budu zdržovat hru, co nejdéle to půjde, abyste se odsud dostali co nejdál.“

„Cože?!“ vykřikl Jared nevěřícně. „Teď? V téhle zimě? A s těmi proklatými náramky na rukou?“

Pohlédla jsem na Eddieho. „Předpokládám, že už jsi přemýšlel nad tím, jak je v případě nouze sundat, že?“

Překvapeně zamrkal, ale přikývl. „No… jo. Myslím, že s počítačem a s trochou vybavení, které se dá snadno sehnat, bych byl schopný je sundat během pár minut.“

Znovu jsem pohlédla na ostatní. „Podívejte, ať nás čeká cokoliv, bude to drsný. Guntego si už na schovávanou hrát nebude. Bude se nás snažit zabít. Proto jsem vám chtěla dát poslední šanci si to rozmyslet. Jestli mě Johnson nenechá rovnou zastřelit za to, že jsem vás nechala jít, tak se spolu s ním Guntegovi postavím, ale vás k tomu nikdo nenutí.“

Najednou jsem si uvědomila, že jsem o tom šílenci přestala uvažovat jako o svém problému, ale jako o problému všech. Marně jsem se snažila vzpomenout, kdy se z mé snahy o přežití a touhy po pomstě stal boj za ochranu všech nevinných lidí, kteří by mohli Guntegovi přijít do cesty.

Nastalo dlouhé ticho. K mému překvapení promluvil Leo.

„Nesnaž se nás odradit jen kvůli tomu, že sama máš o rozhodnutí přidat se k TIA pochybnosti. Jednou jsme řekli, že do toho jdeme, tak to taky uděláme.“

Nevěřícně jsem na něho zírala, zatímco se mi očima vpíjel do tváře. Viděla jsem, jak je napjatý, až to nevydržel a musel se ode mě rychle odvrátit, aby potlačil touhu mě praštit.

„Má pravdu,“ přikývla Georgia a věnovala mi slabý úsměv. „Už dost utíkání. Pokud Guntega nenajdeme teď, tak k tomu stejně už nejspíš nikdy nedostaneme šanci. Co můžeme ztratit?“

Zachvěla jsem se. „Určitě? Protože až tady dneska skončíme, bude Johnson o nás vědět dost na to, abychom už nikdy nedostali šanci se otočit a zmizet.“

Jared si opět odfrknul. „Ježiš, šéfová. Přestaň vyšilovat a dejme se do toho.“

Narovnal se a začal si z bedny brát vybavení. Ostatní ho napodobili, jako kdyby se právě teď vůbec nic nestalo. Povzdechla jsem si a zamířila k nim.

Nasadila jsem si malou vysílačku, natáhla si rukavice a vlasy skryla pod čepici, než jsem si do ruky vzala pušku se stovkou barevných kuliček v zásobníku.

„Vážně sis myslela, že by teď někdo couvnul?“ zeptala se Georgia, když se objevila vedle mě.

Pousmála jsem se. „Ne. Vlastně ani ne. Jen jsem v to možná doufala.“

Nechápavě povytáhla obočí, a tak jsem jí svoje zmatené myšlenky musela vysvětlit. „Nechci, aby se někomu dalšímu cokoliv stalo, Georg. Ze základny před lety uteklo patnáct dětí. Patnáct. A teď nás zbylo šest. A ty? Jediný důvod, proč jsi tady, jsem já.“

Georgia se tiše zasmála a zavrtěla hlavou. „Laylo, měla by sis přestat myslet, že za všechno můžeš ty. Tohle všechno se neděje kvůli tobě. Tohle se děje tobě. Ty za to nemůžeš. Nejsi za naše životy o nic zodpovědnější než my sami.“

Pochopila jsem, co tím chtěla říct, a vděčně jsem se na ni usmála. Potom jsem zahnala nevhodné myšlenky a obrátila se k ostatním.

„Tak jo. Poslední šance. Vážně nikdo nechce zkusit štěstí raději dál od TIA i Guntega?“

„Už s tím dej pokoj,“ zavrčel Jared.

Povzdechla jsem si. „No tak jo. Kéž byste byli větší zbabělci.“

Vytáhla jsem z kapsy připravenou mapu a ukázala jim ji. „Teď jsme tady,“ zabodla jsem prst do místa, které Johnson označil. „A máme přesně tři hodiny na to dostat se sem. Proti sobě máme třicet agentů. Když vás zasáhnou, jste ze hry. Můžete používat veškeré svoje schopnosti, ale snažte se nikoho vážně nezranit. Tak bychom si moc přátel asi neudělali.“

Všichni souhlasně přikývli, a protože nikdo nic nenamítal, ani neměl otázky, pokračovala jsem.

„Půjdeme po dvojicích, dvě stě metrů od sebe. Leo a Eddie, vy půjdete vpravo. Leo první, Eddie tě bude krýt zezadu. Jarede, ty půjdeš s Kate vlevo. Kate první-“

„Neměl bych jít spíš první já?“ skočil mi do řeči.

Zamračila jsem se. „Ne. Ty nejsi zrovna snadno přehlédnutelný a pochybuju, že se v lese dokážeš pohybovat tiše. Kate může přeskakovat ze stromu na strom. Nahoru se dívat nebudou a ona tě tak bude moct včas varovat, až narazíte na agenty.“

Jared zabručel, ale nepřel se.

„Já s Georgií půjdu uprostřed.“ Podívala jsem se na ni a dodala: „Půjdu první. Sice nemám tak dobré oči jako Leo, ani se nemůžu schovat ve větvích, ale ty budeš hlídat nás všechny a telepaticky hledat nepřátele. Budeš mít dost práce i bez toho, abys ještě koukala na cestu před sebou.“

Georgia si zamyšleně promnula prst, na němž nosívala prstýnek, s nímž si dříve pohrávala, když byla nervózní. „Nevím, jak daleko teď dokážu vycítit cizí myšlenky,“ přiznala. „Asi tě dokážu včas varovat, když bude někdo před námi a taky v případě, kdyby se někdo dostal mezi nás a ostatní, ale dál už asi nic nezjistím.“

„Měli bychom jít blíž u sebe,“ ozval se Leo. „Nesmíme jim dovolit, aby nás odřízli. Měli bychom utvořit klín.“

Zvážila jsem to. „Tak dobře. Padesát metrů.“

Sbalila jsem mapu a chopila se zbraně. Leo s Eddiem se rozběhli na jednu stranu, Jared s Kate na druhou.

„Buď dvacet kroků za mnou,“ řekla jsem Georgii. Přikývla a připravila se. Sama jsem jako první vyrazila mezi stromy.

Sníh mi křupal pod nohama a všude bylo ticho, až na slabé praskání ve vysílačce. Když mě stromy odřízly od ostatních, zaváhala jsem. Nevím, co se stalo, ale najednou jsem se zastavila a nedokázala se pohnout dál. Měla jsem pocit, že jsem ve vzduchu ucítila kouř.

„Laylo, jsi v pohodě?“

Trhla jsem sebou, když se ve vysílačce ozval Georgiin hlas.

Polkla jsem. „Jasně,“ odvětila jsem a zahnala nepříjemný pocit, který se mi vkrádal do duše. Pevně jsem sevřela paintballovou pušku a rozhodně vykročila vpřed.

Pokud jste si mysleli, že v zasněženém lese je ticho, jste vedle. Sníh nikdy nekřupe tak hlasitě, jako když zrovna potřebujete, aby vás nikdo neslyšel. A to nemluvím o větvičkách schovaných pod ním.

Používala jsem stromy jako úkryt a kradla se od jednoho ke druhému. Ušli jsme bezmála tři kilometry, když jsem zaklekla za silný kmen a dotkla se mikrofonu.

„Lidi, zastavte se a dejte mi chvilku.“

„Proč?“ chtěl vědět Jared.

Ohlédla jsem se na řádku jasných stop za sebou. Vzadu jsem zahlédla Georgii, jak se schovává za stromem.

„Zametu za námi stopy, kdyby nám chtěli vpadnout do zad.“

Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla. I se zavřenýma očima jsem viděla. Svět se změnil a hmota pro mě získala úplně nový význam. Zvedla jsem ruku a začala s ní pohybovat zprava doleva. Jednou dlaní dolů, zpátky s dlaní nahoru, prsty natažené, abych cítila, jak mi mezi nimi proklouzává vzduch.

Začalo foukat. Zleva doprava, přesně jako jsem pohybovala paží. Sněhové vločky se vznesly do vzduchu a rozvířily se v divokém tanci.

Když jsem přestala a znovu otevřela oči, byly naše stopy ve vzdálenosti několika set metrů pryč.

„Chytré,“ ozval se Eddie. Což od něho byl kompliment nejvyšší třídy. Usmála jsem se.

„Změníme směr víc na západ, Georgie, hlídej nám rozestupy.“

První střet na sebe nenechal dlouho čekat. Georgia řekla pozor ve stejném okamžiku, kdy Leo oznámil pohyb před sebou.

Než jsem stihla cokoliv říct, donesl se k nám lesem varovný výkřik a pak kletby.

„Dva muži. Zneškodněni,“ oznámil Leo hlasem, ve kterém nebylo poznat vůbec nic. Zamrazilo mě, když jsem v tom poznala typický tón bet.

„Střelil je přímo do hlavy,“ zamručel Eddie, který to musel celé vidět z první ruky.

„Aspoň budou vědět, že máme dobrou mušku, ne?“ zasmál se tiše Jared.

Znovu jsme změnili směr a já za námi zametla stopy. Nemohli jsme si být jistí, jestli budou Johnsonovi lidé hrát fér a nikomu neřeknou, kde na nás narazili. Eddie to však vyřešil po svém a oběma mužům vymazal vzpomínky na posledních pár minut.

A pak to šlo z kopce dolů.

Georgia varovně vykřikla a chvíli na to se z vysílačky ozval Jaredovy kletby.

„Zatraceně! Je jich tu moc!“ nadával, zatímco se lesem rozezněl tlumený zvuk paintballových zbraní a hlasy pokřikující rozkazy.

„Jdu zprava, Georgie ty zleva. Leo, Eddie?“

„Jsme hned za vámi,“ ozval se Leo a Eddie přitakal.

Rozběhla jsem se. Sníh mě brzdil a já brzy funěla námahou, jak jsem se jím musela prodírat. Brzy jsem spatřila Jareda. Stál u kmene stromu a snažil se za ním skrýt, ale tři muži ho drželi v šachu a další čtyři mu nadbíhali z boku. Kate byla ve větvích a snažila se je odstřelovat, ale měla špatný výhled. Na druhou stranu ani agenti nemohli přesně vědět, kde neznámý střelec je. Okolní sníh a stromy byly zbarvené pestrými barvami.

Na přesnou střelbu mezi stromy nebyl čas, když jsem neviděla cíle, a tak jsem upustila pušku a prudce trhla rukama vzhůru.

Silný proud vzduchu se prohnal kolem, až mi strhl čepici a vehnal vlasy do tváře. Sněhové vločky se zvedly jako vlna a zasypaly nejbližší útočníky.

Jared využil mého krytí a spěšně se přesunul. Kate přeskočila na jiný strom, aby měla lepší výhled.

Nastal zmatek. Zahlédla jsem Lea, jak se přikrčil za kmenem kus ode mě a začal střílet.

Ohnula jsem se pro svou zbraň, když jsem koutkem oka zahlédla další pohyb. Vrhla jsem se dopředu, prsty chňapla po zbrani a v kotoulu se dostala za nejbližší strom. O kmen se rozprskla barevná kulička. Vrhla jsem se na břicho na druhou stranu a vystřelila, ale agent se stihl schovat. Udělala jsem to samé.

„Na schovávanou nemám čas!“ zavrčela jsem. Ani jsem si to neuvědomila, a opět jsem byla ponořená do molekul všude okolo. Mezi mnou a mužem se roztočil vír vloček a zabránil nám oběma ve výhledu.

Vyskočila jsem z úkrytu a vrhla se kupředu. Nepotřebovala jsem oči, abych ho dokázala najít. Musel mě slyšet, protože vyskočil na nohy a couvnul dál od stromu. Když jsem se vynořila z víru sněhu, pokusil se po mně vystřelit, ale já uskočila do strany a vrhla se na něho.

Zvedl zbraň na svou obranu. Zaklesli jsme se puškami do sebe, jako kdyby to byly hole, a vzájemně se začali přetlačovat. Během okamžiku jsem pochopila, že to byla chyba. Nenechal se překvapit natolik, jak jsem očekávala, a rozhodně byl silnější než já.

Strhl naše zbraně stranou a pokusil se mě praštit. Vyhnula jsem se jeho pěsti a raději svou zbraň pustila, abych se mohla bránit. Podařilo se mi vykopnout mu tu jeho z ruky, takže jsem srovnala naše šance.

Ne že by tenhle souboj byl někdy fér. Vůči němu.

Uskočila jsem dozadu a přikrčila se. Rukama jsem se dotkla sněhové pokrývky, udělala krok vpřed, otočila se a oběma rukama kolem sebe máchla v prudkém gestu. Jeden poryv větru mužem smýkl vlevo a druhý ho přirazil ke kmeni stromu stojícímu za ním.

Vrhla jsem se do sněhu po zbrani a vypálila. Muži se na hrudi objevil velký modrý a žlutý flek. Zanadával a poraženě spustil ruce podél těla.

Nezdržovala jsem se a očima zapátrala po ostatních. Zahnali nás k sobě jako vyděšené stádo ovcí a obklíčili nás. Jejich značná přesila hrála v jejich prospěch. Bylo jich skoro dvacet, což znamenalo, že po nás Johnson vyslal většinu svého týmu. Zatímco my jsme se ukrývali za stromy, oni utahovali svoji smyčku.

„Laylo!“ křikl na mě Leo. „Krytí!

Prudce jsem kývla a vykročila vpřed. Prašan kolem mých nohou začal vířit. Kruh vloček se rozšiřoval a nabíral na síle, až v okruhu několika metrů kolem nás vyrostla neprůhledná sněhová clona.

„Všichni sem!“ ujal se iniciativy Leo, zatímco já se zavřenýma očima tančila na spadaném listí, které tu zůstalo poté, co jsem z něho odfoukla všechen sníh. Musela jsem se pekelně soustředit, ale byla jsem si jistá, že si Leo poradí i beze mě.

Slyšela jsem tichá slova, ale skoro jsem je nevnímala. V teplé bundě mi začínalo být nepříjemně vedro. Potila jsem se a začala škobrtat o svoje vlastní nohy.

No tak, Laylo, vydržíš přeci víc, pobízela jsem sama sebe.

Jenže pak se mi zamotala hlava. Ztratila jsem rovnováhu i koncentraci. Ani jsem si to neuvědomila a řítila se k zemi.

Náhle se objevil Leo. Strhl mě stranou a přitiskl ke stromu, zatímco mě zaštítil vlastním tělem.

Poslední vločky se snesly k zemi.

„Tady jsou!“

„Ani hnout!“

„Odhoď zbraň!“ zněly rozkazy kolem nás.

Kruci, pomyslela jsem si vztekle, když mi došlo, že jsme kvůli mně prohráli.

Jenže něco bylo špatně.

Uprostřed kruhu agentů, kteří na nás mířili svými zbraněmi, jsme stáli pouze já a Leo.

„Co to-“ začal jeden z agentů těsně před tím, než ho zezadu zasáhla barevná kulička do ramene, až překvapeně heknul. Z takové blízkosti ho před bolestí neochránilo ani teplé oblečení.

Leo mě nečekaně strhnul k zemi a zalehl, až jsem zasupěla. Neměla jsem moc dobrý výhled, ale i tak jsem poznala, že agenty zasypala smršť barevných kuliček, která pocházela z míst vně jejich kruhu a také z korun stromů.

Než jsem se nadála, bylo po všem. Agenti rozmrzele ustupovali a nechávali své zbraně klesnout.

Došlo mi, co se stalo. Zatímco já udržovala clonu a oslepovala naše nepřátele, Georgia díky své telepatii provedla Jareda a Eddieho přímo skrz obklíčení, a tak se ti tři dostali agentům za záda. Kate zůstala v bezpečí v korunách stromů, odkud se přidala k útoku v okamžiku, kdy já ztratila koncentraci.

Uvnitř obklíčení jsem zůstala jen já a Leo. Jako volavky. Nemůžu říct, že by mě to trochu neštvalo.

Leo se zvedl a nabídl mi pomocnou ruku. Sotva jsem však stála na nohou, rychle mě pustil a o několik kroků ustoupil. Čelist měl pevně sevřenou.

„Měli bychom pokračovat,“ řekl odměřeně a pohledem přejel agenty, kteří postávali okolo a naštvaně si nás měřili. „Ještě je tu někde deset mužů. Nejspíš teď znají naši pozici.“ „Jasně,“ donutila jsem se soustředit zpět na náš souboj. Pustila jsem se stromu, o který jsem se dosud opírala, sebrala ze země jednu z opuštěných zbraní a zkontrolovala zásobník. Ještě nebyl konec.

Cena za vítězství je jen tak vysoká, kolik jsi ochotný obětovat

V lese bylo až podezřelé ticho. Zatímco jsem se zbraní v pohotovosti kontrolovala okolí, přemýšlela jsem, co všechno proti nám může Johnson vytáhnout. Přišlo mi podezřelé, že na nás poslal většinu svých lidí najednou. Hlavně mě zajímalo, jak se jim podařilo nás najít a obklíčit.

Náhle jsme se ocitli na okraji lesa a před námi se rozprostřela otevřená krajina plná navátých hromad sněhu.

„Stůjte,“ řekla jsem do vysílačky a přikrčila se za strom. Vytáhla mapu a prozkoumala ji. Vypadalo to, že jsme se od základny dostali moc na západ. Před námi byly rozlehlé louky.

„Co se děje?“ zeptal se Jared netrpělivě.

„Uhnuli jsme moc ze směru,“ odvětila jsem a zkontrolovala čas. Pořád nám ho zbývalo dost. „Před námi je otevřený prostor bez možnosti krytí.“

„Můžeme ho nějak obejít?“ zeptala se Kate.

Zamyslela jsem se. „Asi jo. Pojďte všichni sem.“

Jako první dorazila Georgia a za chvíli i ostatní. Skryli jsme se v houští a já jim ukázala mapu.

„Když se stočíme tímhle směrem, je to k nejbližšímu lesu asi kilometr a půl. Zajdeme si, ale pak by mohlo být relativně snadné dojít nepozorovaně až k základně.“

„Budou předpokládat, že si vybereme cestu, kde se budeme moci nejsnáze ztratit,“ podotkl Leo zamračeně. „Dokud nevědí, kde teď jsme, máme velkou šanci se čemukoliv vyhnout, ale jestli nás zpozorují, nebude už těžké uhodnout, kudy se chceme dát.“

Chápavě jsem přikývla. „Takže se přes tohle musíme dostat co nejrychleji.“

„Paráda,“ zafuněl Jared. „Dáme si kilometr a půl hlubokým sněhem v poklusu.“

„Vlastně jsem doufala spíš v něco rychlejšího, než je jen klus,“ usmála jsem se provokativně. „Tak jdeme. Držet se u sebe a každý hlídejte svou stranu směru. Leo, budeš nám krýt záda?“

Pohlédl na mě nečitelnýma očima s pevně stisknutými rty. Pak stroze přikývl. Potlačila jsem povzdech a kývla na ostatní.

Vyrazili jsme v semknutém kruhu, jak nejrychleji to bylo v hlubokém sněhu možné. Brzy jsem pocítila, jak se v teplém oblečení začínám potit. Vlekla jsem jednu nohu za druhou a od mrazivého vzduchu mě pálilo v krku.

„Hej,“ houkl Jared, když jsem klopýtla a on mě chytil za paži dřív, než jsem se poroučela do sněhu. „Dávej pozor.“

„Díky,“ zamumlala jsem a rukávem si otřela čelo. Rozepnula jsem si bundu, abych se aspoň trochu ochladila.

„Jsi v poho?“ zeptal se podezřívavě a koutkem oka si mě změřil, zatímco většinu pozornosti upíral vpravo od nás a hlídal terén.

„Ale jo,“ zasupěla jsem. „Jsem jen trochu z formy.“

Už jsme byli na dohled od prvních stromů dalšího lesa.

„Co se děje?“ ozvala se Georgia. Automaticky jsem zastavila a ohlédla se.

Leo stál pár kroků za námi a díval se někam k obloze. Pokusila jsem se zahlédnout to co on, ale viděla jsem jen pár miniaturních teček kroužících ptáků.

„Musíme pod stromy,“ připomněl Eddie nervózně.

„Na tom už nezáleží,“ odvětil Leo s ledovým klidem. „Sledují nás drony.“

„Nebuď paranoidní, vojáčku,“ ušklíbnul se Jared posměšně. „Je to jen hejno ptáků.“

„Leo má několikanásobně lepší zrak než kdokoliv z nás,“ řekla jsem a zpražila Jareda pohledem. „Pokud říká, že jsou to drony, pak to jsou drony.“

„Já to věděl!“ zajásal Eddie nepatřičně vesele. „Pravděpodobnost, že bychom narazili na Johnsonovy lidi na tak velké ploše, když jsme navíc nevyrazili přímo k cíli, byla velmi malá! On nás jednoduše sledoval od samého začátku!“

„Proč tolik námahy?“ nechápala Kate. „Copak není v těch náramcích lokátor?“

„Chtěl mít jistotu,“ pokrčila jsem rameny. „Nebo chtěl vědět, jestli si jich dokážeme i na takovou vzdálenost všimnout. Tak jako tak to znamená, že přesně ví, kde jsme.“

„Nemůžeme je pod stromy setřást?“

„Ne,“ odvětil jí Leo. „Pokud mají termovize, není šance, že bychom se jim ztratili.“

„Takže co? Rozdělit se?“ navrhl Jared.

„Ne. Těch dronů je deset.“

Nepřítomně jsem si kousala vnitřek tváře a snažila se vymyslet postup. Když zůstaneme, nestihneme se vrátit včas. Změnit směr nám také nepomůže. A když půjdeme přímo vpřed, nejspíš vlezeme do pasti. Měl nás první útok ukolébat? Jen testovali, jak ho zvládneme, a jaké schopnosti použijeme?

Nedokázala jsem se rozhodnout, co dál.

„Pokračujeme,“ zavelel Leo hlasem, který odmítal jakékoliv námitky. „Držte se na dohled. Utvoříme rojnici. Georgia uprostřed, já a Layla na koncích. Jared deset metrů za námi.“

Všichni ho uposlechli, i když Jared se u toho tvářil, jako kdyby právě spolkl něco odporného. Nic jsem nenamítala. Žaludek se mi svíral nervozitou. Věděla jsem, že na tomhle testu hodně záleží. A já se přitom ani nedokázala rozhodnout.

Vyrazili jsme a brzy nás pohltily stromy. Na klidu mi to však nepřidalo. Jako kdybych cítila přítomnost dronů za svými zády, jako blížící se bouři, která mě každou chvílí dožene. Ticho bylo najednou nepříjemně tíživé.

Přesto se však pořád nic nedělo. Nenarazili jsme ani na živou duši. Najednou jsem si uvědomila, že přestávám dávat pozor a jsem roztěkaná. Potřásla jsem prudce hlavou a pevněji sevřela zbraň ve zkřehlých prstech.

A pak se to stalo. Do uší mi pronikl tak ostrý a hlasitý zvuk, až jsem nevědomky vykřikla a upustila zbraň, abych se před ním mohla bránit. Jenže on se do mě zakusoval i přes dlaně, které jsem si pevně tiskla na uši. V hlavě mi z toho třeštilo a před očima se mi dělaly mžitky.

Křik. Někde skrz clonu agónie se ke mně nesl něčí hlas. Vzhlédla jsem.

Leo stál na nohou, a i když měl tvář zkřivenou bolestí, pevně svíral zbraň v rukách a hlavní pročesával okolí.

Jazykem jsem si přejela po popraskaných rtech a zatnula zuby, když jsem spustila ruce a ze sněhu zvedla svou zbraň. Klopýtavě jsem se rozběhla k ostatním a cestou vytáhla na nohy vyděšenou Kate. Zbraň měla naštěstí pořád u sebe, zavěšenou na ramenním popruhu.

„No tak! To zvládneš!“ zakřičela jsem přes vysokofrekvenční kvílení v mých uších a zatřásla s ní. Roztřeseně přikývla a pomalu spustila ruce dolů. Dotáhla jsem ji k ostatním.

Jared klel a nadával takovým způsobem, že to ani nemůžu dál interpretovat. Georgia s Eddiem už se taky dávali do kupy, i když oba vypadali, že se každou chvílí složí do sněhu.

Znovu jsem pohlédla na Lea. Pohyboval se trhavě a oči měl vytřeštěné. Věděla jsem, jak citlivý má sluch. Musel trpět mnohonásobně víc než my.

Zahlédla jsem pohyb mezi stromy. Řítilo se k nám několik obrněných vozů.

Ha, pomyslela jsem si podrážděně. Johnson mě vzal za slovo a využil vše, co má.

Vozy zastavily na dostřel od nás mezi stromy a vyskákalo z nich deset agentů, tak aby byli bezpečně ukrytí za jejich opancéřovanými boky.

Upustila jsem zbraň a trhla rukama. Mezi námi se zvedla sněhová clona.

„Za stromy!“ zařvala jsem, až mi přeskočil hlas, jak jsem se snažila překřičet ten do lebky se zabodávající zvuk. Dělalo mi problémy se kvůli němu soustředit, takže jsem ani neuvažovala nad tím, že bych své schopnosti mohla použít jinak než na rychlé krátké údery.

Rozprchli jsme se do stran a zahájili palbu. Agenti nám ji ze svých úkrytů opětovali, ale zdálo se, že se příliš nesnaží. Stříleli jen příležitostně, jako kdyby nás chtěli pouze udržet na místě. To mě donutilo se ohlédnout.

„K zemi!“ zaječela jsem, když jsem spatřila, jak se mezi kmeny řítí drony. Teď jsem na jejich spodní straně jasně spatřila něco, co vypadalo jako tlustá trubice.

Něco z nich vystřelilo.

Uskočila jsem a kotoulem se vrhla za jiný strom, abych se nevystavila střelbě agentů. Do kmene, kde jsem ještě před chvíli stála, se zapíchla docela velká a pekelně ostrá šipka.

Zvedla jsem pušku a začala po dronech střílet. Jasně, barvou bych je jen tak nezničila, ale stačilo, abych je oslepila. Pár jich stihlo ještě párkrát vystřelit, než se začaly kymácet jako ožralé vážky.

„Eddie je mimo!“ zařvala Georgia, až to ve sluchátku zapraskalo. Pro mé bubínky to bylo na hranici snesitelnosti. Vytrhla jsem si sluchátko a odhodila ho do sněhu. Pak jsem přeběhla k ní a obrátila Eddieho, který ležel bezvládně ve sněhu a v rameni měl uvízlou velkou šipku.

Zkontrolovala jsem mu puls. Byl pravidelný a silný. Lépe jsem si prohlédla šipku. Podle její velikosti se do ní musela vejít koňská dávka čehokoliv, co do ní zrovna dali. Ale tipla bych to na sedativa.

Zaskřípala jsem zuby a zvedla hlavu. Setkala jsem se s Leovým pohledem. Rukama mi signalizoval svůj plán. Přikývla jsem.

„Zůstaňte tady a opětujte palbu,“ řekla jsem Georgii a vyrazila mezi stromy. Adrenalin mi koloval žilami jako žíravina a popoháněl mě vpřed. Bez jakéhokoliv ukrývání jsem běžela mezi stromy a co chvíli se o kmen poblíž rozprskla barevná kulička.

Pak jsem se však agentům ztratila z dohledu a zabočila. V duchu jsem počítala. Dvacet vteřin, třicet, čtyřicet, padesát, minuta!

Vynořila jsem se mezi stromy přímo za Johnsonovými lidmi. Už na mě čekali. Upustila jsem zbraň a prudkým trhnutím paže na ně vrhla sněhovou lavinu, kterou jsem v tak krátkém čase byla schopná sesbírat.

Na stehně jsem ucítila ostré štípnutí. Zaklela jsem, když se mi na kalhotách objevil jasně žlutý flek.

„A jsi ze hry, zrůdičko,“ zasmál se hlasitě agent, který mě zasáhl.

Nezabránila jsem potměšilému úšklebku. „Já se z toho dostanu, ale co ty?“

Vytřeštil oči pochopením, ale už bylo pozdě. Zpoza jednoho stromu začala rychlá a neuvěřitelně přesná palba. Během okamžiku bylo oblečení agentů potřísněno veselými barvami.

Na nervy jdoucí zvuk náhle utichl.

Leo, který využil mého okatého bezhlavého úprku a nenápadně se vytratil druhou stranou, se vynořil za kmenem a zamračil se.

„Neměla ses nechat zasáhnout,“ řekl chladně.

„To je toho,“ zabručela jsem. „Vždyť to byla jen hra. A my ji vyhráli.“

„Kdyby to nebyla hra, tři z nás by teď byli nejspíš mrtví. Guntego by s takovým výsledkem byl možná v pohodě, ale myslel jsem, že tobě na životech ostatních záleží víc.“

Překvapeně jsem zamrkala a pohlédla na ostatní, kteří se vynořovali zpoza aut. Georgia a Jared měli na hrudích barevné fleky a Eddie, kterého nesl Jared přes rameno jako pytel brambor, byl stále v limbu.

„Zatraceně,“ zaklela jsem podrážděně.

„Šli jsme na vás moc snadno,“ ozval se posměšně agent, který mě předtím trefil do nohy.

„Mrtvoly nemluví,“ vrátila jsem mu kousavě a kývla hlavou k jednomu obrněnému vozu. „Hádám, že si teď můžeme jedno půjčit.“

„Dobrý nápad,“ utrousil Jared nabručeně. „Už toho mám pro dnešek docela dost.“

Všichni jsme si vlezli do vozu a Leo se chopil řízení. Zprvu mu to moc dobře nešlo, ale nakonec pro řazení získal cit. Ani mě nepřekvapilo, že něco takového umí ovládat. Guntegovy osnovy zahrnovaly spoustu užitečných znalostí.

Opřela jsem se na místě spolujezdce a pro jistotu si zapnula pás. Ve zpětném zrcátku s cákanci zelené barvy jsem si všimla, že nás zbytek agentů s odstupem následuje.

Zachvěla jsem se zimou a pustila topení na plný výkon. Měla jsem pocit, jako kdyby mě vrstvy teplého oblečení svou vahou drtily. Byla jsem unavená a ztrhaná a hlava se mi točila. Nevyjeli jsme ještě ani na silnici, když jsem usnula.

___________________________________________________________________________

S trhnutím jsem se probudila, když vůz prudce zastavil. Automaticky jsem sáhla po zbrani, než mi došlo, že Leo zaparkoval před velkou budovou o třech patrech se šedou omítkou a mnoha okny.

Johnson stál před hlavním vchodem a už na nás evidentně čekal.

Sáhla jsem po kličce, otevřela dveře a vystoupila. Nečekaně se mi však podlomila kolena a já se jen tak tak stihla pověsit na dveře, než jsem se mohla znovu vyválet ve sněhu.

„Dobrý?“ zeptala se starostlivě Georgia a natáhla ke mně pomocnou ruku.

„Jsem v pohodě,“ odehnala jsem ji s křivým úsměvem. Zamračila se, ale nehádala se. Asi tušila, že zbytky své energie si potřebuju šetřit na Johnsona, který se tvářil naprosto neutrálně a z jeho tváře se nedalo vůbec nic vyčíst.

Zamířili jsme k němu. Díval se na nás z patra, jak stál na nejvyšším schodu, který vedl ke dveřím. Eddie něco zamumlal, jak se pomalu probíral z omámení na Jaredově rameni.

„Stihli jste to s časovou rezervou,“ prohlásil Johnson, když se podíval na hodinky. „Ale jen dva ze šesti. To je těžko uspokojivý výsledek.“

„Ale jděte,“ odvětila jsem podrážděně. „Od začátku jste podváděl a sledoval nás od okamžiku, kdy nás vaši lidé vysadili uprostřed ničeho. Proto jste nemusel rozptýlit své lidi po celém lese. Nejdřív jste poslal předvoj, aby nás uchlácholil, pak hlavní skupinu, aby zjistili, co umíme, a pak jste přichystal past.“

„Využil jsem všechny prostředky, které mám, copak jsi to tak sama nenavrhla?“

Zatnula jsem zuby, když obrátil má vlastní slova proti mně. „Technicky vzato jsme dorazili čtyři,“ nenechala jsem si to líbit. „Eddie jen spí a mě trefili jen do nohy.“

„To ano,“ souhlasil Johnson pořád tím stejným klidným a nevzrušeným hlasem. „Ale kdyby to bylo naostro, nebyla by v dronech sedativa a ty bys byla vyřazená z boje, a ještě bys brzdila ostatní. Kdyby to bylo naostro, byla by to excelentně zpackaná akce.“

Konečně mu do očí prokmitl záblesk emoce. „S něčím takovým nepřichází v úvahu, abych vás pustil do terénu. Nejste připravení. Někoho tak mladého a nezkušeného nemůžu vystavit takovému nebezpečí.“

To mě naštvalo.

„Tak v tom je problém? V našem věku?“ vyštěkla jsem na něho prudce. „Vidíte v nás pořád děti, je to tak? Bojíte se toho, jak byste vypadal, kdyby se nám něco stalo? Uvědomujete si, jak směšný to je?“

„Prosím?“ zeptal se klidně, ale výhrůžný tón hlasu tak úplně nezamaskoval.

Rozhodila jsem rukama. „Jen se na nás podívejte, Johnsone. Vypadáme snad jako někdo, kdo by zrovna teď přemýšlel nad vysokou školou? Kdo by po večerech vysedával v knihovně nebo klubech? Možná nemáme věk ani zkušenosti vašich agentů, ale neriskujeme o nic víc než oni. My jsme sice dorazili do cíle se ztrátami, ale z vašich lidí nedorazil nikdo. A představte si, co by se stalo, kdybychom se nedrželi zpět.“

Johnson se na mě díval a bylo vidět, jak pevně svírá čelist. Nedokázala jsem pochopit, jak je možné, že se v takové situaci ani nezamračí.

Pak nejspíš došel k nějakému závěru, protože se uvolnil a rázně přikývl. „Běžte se převléci a odpočinout. Od zítřka nastoupíte do tréninkového programu, pokud se chcete celého tohohle cirkusu účastnit.“

Ani jsem si neuvědomila, jak jsem napjatá. Vydechla jsem úlevou a únava na mě padla s novou silou. Teď, když to bylo za námi a bylo rozhodnuto, jsem se netěšila na nic jiného než na svou postel.

Johnson nám ustoupil z cesty a my vyrazili kolem něho do budovy. Když jsem ho však míjela, zadržel mě nataženou paží.

Ostatní se překvapeně zastavili a ohlédli se po nás. Když jsem na ně však kývla, pokračovali v cestě.

„O co jde?“ zeptala jsem se.

„Rachel chce, aby ses nejdřív stavila ve zdravotnickém centru. Odvedu tě tam. Ještě nemáš přístupovou kartu,“ řekl a mávl, abych ho následovala.

Polila mě ledová vlna. „Proč?“

Johnson mi překvapivě položil ruku na rameno. „To nic. Nejspíš o nic nejde. Jen jí udělaly starost některé tvoje výsledky během cvičení. Chce udělat pro jistotu pár testů. Ale podle jejích vlastních slov je to nejspíš jen celkovým vyčerpáním.“

„Aha,“ zamumlala jsem a trochu se mi ulevilo.

Johnson zamířil chodbou a já ho následovala. Ve zdravotnickém centru jsem sice už byla, ale protože jsem znala jen cestu z naší ubikace, musela jsem se spolehnout na jeho vedení.

„Musím se přiznat, že jsem tak trochu čekal, že se přeci jen pokusíte vypařit,“ ozval se po chvíli ticha.

Uchechtla jsem se. „Dala jsem ostatním tu možnost, ale nikdo ji nepřijal.“

Koutkem oka si mě přeměřil. „Měla jsi v plánu zůstat a zabavit nás?“

Pokrčila jsem rameny. Odhadl mě naprosto přesně.

Povzdechl si a najednou vypadal skoro tak unaveně jako já. A taky mnohem víc lidsky.

„Víš, lidé, kteří jsou ochotní vždy obětovat sami sebe pro dobro ostatních, jsou většinou také ti, kteří zemřou jako první.“

Z jeho poznámky mi nebylo moc dobře. „Nemám v plánu, aby situace někdy zašla až tak daleko.“

„Ale kdyby se tak stalo? Kdybys musela volit mezi vlastním životem a životy jiných?“

Zamyslela jsem se nad tím. „Nevím,“ přiznala jsem. „Ráda bych řekla, že bych samozřejmě raději zemřela, kdybych tím ochránila ostatní, ale pravda je taková, že nemám tušení. Nějak jinak uvažujete v bezpečí za pevnými zdmi než tam venku uprostřed přestřelky.“

Johnson pokýval hlavou, jako kdyby byl spokojený s mou odpovědí. „Máš pravdu. Pod tlakem reagujeme jinak. I proto jsem vás dneska dotlačil tak daleko, jak jsem mohl. I když to byl jen simulovaný boj, hodně mi to o vás řeklo.“ Neodpověděla jsem. Měla jsem chuť se ho zeptat, co si o nás teď myslí, ale raději jsem to neudělala. Pro dnešek mi stačilo, že je ochotný zvážit naši účast při snaze zastavit Guntega.

___________________________________________________________________________

Zívla jsem a zavrtěla se na bílém lehátku, na kterém jsem seděla a čekala, než mě Rachel propustí. Seděla ve svém křesle u mikroskopu a doktorka Royalová, která si nás vzala do parády ráno, jí podávala jednotlivé krevní vzorky.

„Co myslíte?“ zeptala se Rachel, když zapsala nějaká čísla do tabulky.

Doktorka se zamračila. „Těžko říct. Máme příliš málo informací. Ale vzhledem k náročné fyzické aktivitě tak krátce po probrání z bezvědomí můžeme tyhle výsledky asi pokládat za normální.“

„Víte, že vás slyším a že mě to znervózňuje, že jo?“ houkla jsem na ně unaveně. „Co se děje?“

Rachel se odpoutala do stolu a zamířila ke mně. Tvářila se ustaraně. „Během toho testu jsi měla pár hodnot mimo normál,“ řekla. „Srdeční tep, mozková aktivita, svalový tonus a pár dalších.“

„No… bylo to trochu stresující, víš?“ nadhodila jsem v žertu.

Zamračila se ještě víc. „Podle rozboru máš v krvi víc železa než předevčírem. Víš, co to znamená, ne?“

Jasně, že jsem to věděla. Znamená to, že mi právě zkapalo víc buněk, než by mělo.

Polkla jsem a odkašlala si. „Takže… myslíš, že je to jen námahou, nebo mě čeká další mutační vlna? Přeci jen mě Guntego nechal rozzářit jako vánoční stromeček, než jsme z té jeho párty vzali roha.“

„Ještě to není kritická hranice,“ zavrtěla hlavou. „Ale radši zítra uděláme další testy. A vezmi si další dávku socioramitinu.“

Podala mi velkou injekci s hnusem.

Neochotně jsem po něm natáhla ruku. „Určitě? Brala jsem si to včera. Nerada bych se otrávila.“

Doktorka Royalová se postavila vedle Rachel a chlácholivě se na mě usmála. „Vzhledem k dnešní aktivitě zvýšeným příjmem podpůrných látek rozhodně nic nezkazíte.“

„Ok,“ povzdechla jsem si a svezla se z lehátka. „Už můžu jít?“

Rachel přikývla. „Odpočiň si. Ale nejdřív si dej sprchu. Trochu zaváníš.“

„Ha ha,“ ušklíbla jsem se pobaveně, mávla na ni a zamířila ke dveřím, odkud mě jeden z agentů odvedl zpátky do našeho podzemního brlohu.

Jareda, Kate, Eddieho ani Lea nebylo nikde vidět, ale Georgia na mě čekala u jídelního stolu. Vypadala skoro tak unaveně, jako se já cítila.

„Měla by ses jít taky natáhnout,“ zamumlala jsem, když jsem se svezla na židli vedle ní.

„Chtěla jsem se ujistit, že je všechno v pořádku.“

Rozhodila jsem rukama. „Vypadá to, že zatím neumírám, takže asi jo.“

„Přestaň o tom takhle vtipkovat,“ napomenula mě zmoženě.

„Promiň,“ pousmála jsem se provinile. „Ale snad o nic nejde. Prostě potřebuju jen trochu víc odpočívat.“

„No,“ odfoukla si a zvedla se. „Tak to abys šla rovnou spát, protože od zítřka nás Johnson nejspíš pořádně zapřáhne.“

„Jasně. Dobrou.“

„Dobrou,“ odvětila a zamířila do své kóje.

Znovu jsem zívla a pohlédla na injekci ve své dlani. Rozhodla jsem se, že se nic nestane, když to ještě na chvíli odložím, a raději zamířila do sprchy.

Více o knize Projekt Alfa – Bez dechu – zde